Adele Bloch-Bauerová se narodila v roce 1881 jako nejmladší ze sedmi dětí do prominentní rodiny generálního ředitele vlivné vídeňské banky Wiener Bankvereins Moritze Bauera, který byl i prezidentem železniční společnosti Orient. V 18 letech se provdala za velkoprůmyslníka Ferdinanda Blocha, pocházejícího z židovské rodiny, o sedmnáct let staršího než ona. Krátce nato se vdala její starší sestra Terezie za Ferdinandova bratra Gustava.

Oba bratři Blochovi spolu se svým otcem i staršími sourozenci vybudovali v Čechách prosperující cukrovarnické impérium evropského významu. Podnik ale řídili z Vídně, kde také oba páry bydlely. V roce 1917 se pak čtveřice rozhodla, že jejich rodiny budou používat příjmení Bloch-Bauer.

Adele byla nadaná a ctižádostivá dívka ovládající tři jazyky, která toužila studovat. Bohužel univerzitní studium nebylo tehdy ženám přístupné, a tak se vzdělávala doma. Moc si přála děti, ale manželství nakonec zůstalo bezdětné. Dvě děti se narodily mrtvé a třetí zemřelo krátce po porodu. Proto se věnovala svým synovcům a neteřím, ale ještě více čilému společenskému životu ve Vídni. Jejich vyhlášený salon navštěvovaly ty nejvýznamnější osobnosti vídeňské umělecké a intelektuální společnosti té doby, kupříkladu Gustav Mahler se svou ženou Almou, Stefan Zweig, Gustav Klimt, herci Burgtheateru a mnozí další…


Adele i Ferdinand byli také známými sběrateli uměleckých děl a mecenáši několika umělců. K jejich oblíbencům patřil právě Gustav Klimt. Ferdinand Bloch jej v roce 1903 požádal o portrét své ženy. Malíř na něm pracoval tři roky a výsledkem byla Dáma ve zlatém neboli Adele Bloch-Bauer I. Obraz byl představen v roce 1907, kdy bylo Adele 25 let. Nebyl to od něj jediný Adélin portrét. Říká se, že mu stála modelem i k neméně slavné Judith. V roce 1912 pak Klimt namaloval její druhý portrét Adele Bloch-Bauer II, který je ovšem méně známý.

Po pádu mocnářství v roce 1918 požádali Adele a Ferdinand o československé občanství s adresou svého zámku v Panenských Břežanech, který již nějakou dobu vlastnili a trávili zde léto. Bydleli však i nadále ve Vídni. Tehdy se Adele začala věnovat charitě. Ferdinand se stal uznávaným odborníkem v oblasti cukrovarnictví, byl dokonce prezidentem Rakousko-československé obchodní komory.
V lednu 1925 Adele náhle zemřela na meningitidu. Ve své poslední vůli si přála, aby manžel daroval Klimtovy obrazy vídeňské galerii v Belvederu. Jenže po anšlusu Rakouska v roce 1938 byl movitý i nemovitý majetek Bloch-Bauerových, tedy i obrazy jako židovský zabaven. Obrazy, šperky, ale i palác ve Vídni či zámek v Panenských Břežanech a další nemovitosti nevyčíslitelné hodnoty se dostaly do rukou těch nejvyšších nacistických pohlavárů. Jak dobře víme, Panenské Břežany se staly sídlem říšského protektora Konstantina von Neuratha a po jeho odvolání se tu zabydlel i zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich s rodinou (ti zde žili i po jeho smrti až do konce války).

Ferdinand Bloch-Bauer po anšlusu z Vídně uprchl - nejdříve do Panenských Břežan, tam ale pobyl jen krátce. Pak zamířil přes Francii do Curychu, kde přečkal válku jako celkem nemajetný člověk. Brzy po jejím skončení ale zemřel a svůj majetek ukradený nacisty ve své poslední vůli odkázal dětem svého bratra Gustava, který zemřel po psychickém zhroucení už v roce 1938, tedy velmi brzy po anšlusu Rakouska. Z velké rodiny Bloch-Bauerových skončila část jako židovská v koncentračních táborech, několik dokonce spáchalo sebevraždu. Některým se ale podařilo z Rakouska uprchnout.

Z přeživších je nejznámější Maria Bloch-Bauer-Altmannová. Ta se právě v roce 1937 provdala za operního pěvce Fritze Altmanna. Od svého strýce Ferdinanda dostala jako svatební dar Adeliny diamantové náušnice a náhrdelník. Obojí bylo Marii zabaveno. Náhrdelník se zalíbil Hermannu Göringovi, veliteli Lufwaffe, který ho daroval své manželce. Marii se podařilo uprchnout za dramatických okolností v hodině dvanácté přes Anglii do Ameriky. Ještě předtím byl její manžel zatčen a vězněn jako rukojmí v Dachau, aby donutili jeho bratra Bernharda Altmanna předat jeho úspěšnou firmu do rukou Němců. Poté, co na to tedy Bernhardt žijící ve Francii přistoupil, byl Fritz propuštěn a mohl s Marií beze všeho majetku vycestovat do Ameriky. Altmannovi se už po válce do Evropy nevrátili, založili si mezitím v Americe úspěšnou firmu.

A jak to bylo dál se Zlatou Adélou a dalšími obrazy Gustava Klimta? Zůstaly po válce ve Vídni, protože se obecně předpokládalo, že byly odkázány podle Adelina přání Vídeňské galerii Belveder. Jenže tomu tak nebylo!  Zjistilo se to na počátku 90. let, když se začal projednávat nový zákon o restitucích. K žádnému darování Klimtových obrazů nedošlo!

Události nabraly rychlý spád, když se do případu vložili novinář Hubert Czernin a mladý právník Randol Schönberg. Přesto se složitý soudní spor, který začal v roce 2000 a dostal se až k Nejvyššímu soudu USA, táhl až do roku 2006. Tehdy bylo rozhodnuto, že musí být obrazy vráceny právoplatným dědicům, protože se do majetku rakouského státu (respektive německé říše) nedostaly dobrovolným aktem, ale byly násilně zabaveny.

Tak se Zlatá Adéla a další čtyři Klimtovy obrazy vypravily do USA k devadesátileté Marii Altmannové, jediné žijící neteři Adele a Ferdinanda Bloch-Bauerových.
Obrazy byly krátce nato vystaveny v galerii v Los Angeles a brzy všechny vydraženy. Zlatou Adélu koupil za 135 milionů amerických dolarů miliardář a filantrop Ronald S. Lauder pro svoji Neue Galerie v New Yorku, kde je od roku 2006 k vidění. V té době to byla nejvyšší vydražená částka za umělecké dílo. Okolnosti prodeje i částky, za něž byly vydraženy další obrazy, nejsou známy, protože byly prodány neznámým sběratelům.



O obrazu Zlatá Adéla i o poslední majitelce Marii Altmannové pojednává zajímavá kniha Dáma ve zlatém od americké historičky umění a novinářky Anne-Marie O´Connor, podle níž byl též v roce 2015 natočen úspěšný film s Helen Mirren v hlavní roli.
 
Foto: Wikipedie
 
Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Reklama