Jsem sice mladšího ročníku, ale když si vybavým jak ve zprávách a tisku mluvili a ukazovali snímky a záběry teroristického útoku z 11.9.2001 na dvě věže a vzpomenu si na tu spoustu nic netušících, nevinných obětí ještě teď mi běhá mráz po zádech.

Bylo to hrozné se na to dívat. Člověk ani nechce přemýšlet o tom co se honilo hlavou těm, co seděli v letadlech a věděli, že se blíží jejich konec. Kéž by tak šel vrátit čas!

A ten veliký smutek pozůstalých, známých a přátel... je to k pláči!

Nevím, co k tomu dodat, je to něco otřesného a můžu být jedině ráda, že jak já, má rodina a známí bydlíme v ČR. Ač člověk nemůže být nikdy v klidu, nikdo nikdy dopředu neví, co se stane, a já jen doufám, že nějakýmu mamlasovi nerupne v palici. Takovou hrůzu bych nikdy nechtěla zažít a pevně budu doufat, že ani nezažiji a ne jen já, ale nikdo z nás.

Krásné chvíle a krásný den přeje Všem i redakci Ženy-in čtenářka

sisinecka


Děkujeme za pěkný příspěvek.

Musím se přiznat, že když jsem četla texty smsek a slyšela záznamy "posledních rozhovorů" lidí, kteří byli jedenáctého září v letadlech a už věděli, že je zřejmě čeká smrt, napadlo mě "to je jako z filmu," být režisér, řekla bych dokonce "trochu moc patetické, uberte"... Jenže to nebyl film. Ale i když jsem věděla, že je to skutečnost, pořád mám pocit, jako by mi to nějak unikalo, jako by to tak úplně "skutečné" nebylo - něco ve mně se vzpíralo a pořád vzpírá tomu uvěřit, že se taková věc může stát...

Jaké jsou Vaše vzpomínky na jedenáctého září? Dovedete si představit, že byste se ocitla v jednom z letadel? Změnilo jedenáctého září nějak Váš pohled na svět, nebo se Vás vůbec nedotklo?

Napište mi své vzpomínky, názory a úvahy na redakce@zena-in.cz!

Reklama