Reklama

blbec

Co bych pro vás neudělala! V rámci reportáže, jejíž výsledek „by se mohl leckdy hodit“, jak říkala moje babička, když ukládala do linky miliontý kelímek od jogurtu, jsem se přihlásila na skupinovou terapii...

No co, každý máme nějaké problémy, a tady jsem se v letáčku dočetla samá pozitiva. V zásadě by měl člověk  po několika sezeních odejít jako vyrovnaný jedinec, s ocelovou CNS, vyřešenou minulostí, bez pocitů viny, srovnán s budoucností i přítomností a hlavně šťastný jako děcko.


Prostory oné psychoterapeutické „laboratoře“ se nacházejí na Pankráci v 11. patře výškové budovy, kde hnízdí mnoho firem.

Milý dědeček na vrátnici se mnou po té, co jsem se zeptala na psychoterapii Mgr. Světlany Kottové, jednal velice opatrně.

Patrně se bál, že ho pokoušu.

„Je to v jedenáctém patře, beruško, musíte výtahem a stisknout jedenáctku.“

Chtěla jsem se zatvářit jako někdo, kdo má v hlavě bramborovou kaši, a pronést: „To jsou ty dva bičíky vedle sebe, že? Hehe... a třeba se vysmrkat do rukávu (jeho), ale nakonec jsem ho nechtěla děsit.


Přede dveřmi seděli tři lidé. Usmáli se na mě. Zřejmě solidarita. Ve vzduchu voněl šeříkový osvěžovač. Usedla jsem. Pán vedle mě měl žvýkačku. Ostatní osazenstvo na mě působilo vcelku vyrovnaně.
Až tedy na toho pána se žvýkačkou.

Přežila bych, že žvýká s pusou dokořán, ale podivně působilo, když ji co chvíli vyndal, udělal z ní v ruce kuličku a zase ji zandal. Také jsem byla nervózní.

Možná, kdybych měla žvýkačku...

Přišla paní terapeutka. Vypadala stejně nakresleně jako na obrázku z letáčku. Měla obrovský drdol, který barvou neodpovídal ofině o několik odstínů světlejší.

„Posaďte se. Pro ty, kteří jsou zde poprvé...“ (byla jsem to já, jedna slečna a jeden pán)

„Několik sezení, které zde absolvujete, vám může pomoci při zvládání náročných životních situací a psychických, ale i somatických obtíží. Budeme se zabývat zkoumáním a rozebráním vašich myšlenek, pocitů a vztahů bez hodnocení a soudů. Můžete postupně začít odkrývat způsoby, kterými přispíváte k vytváření svých potíží, strádání a problémům. Možná potlačujete vlastní potenciál plně prožívat lásku a radost ve svém osobním a pracovním životě. Objevíte pravdu o svém životě a obnovíte přirozený pocit kontroly nad vlastními myšlenkami a chováním.

Přijmete sebe sama. Budeme malovat!“

Nato rozdala papíry a voskovky. Každý dostal dva.

„Na první papír chci, abyste namalovali svůj problém, a na druhý, jak se vnímáte v něm.“

Zalitovala jsem, že jsem si před tím nespecifikovala, co chci vyléčit, ale napadlo mě, že by nebylo špatné zbavit se klaustrofobie a obavy z vody.

Namalovala jsem tedy vlny a vedle černou kopuli na louce.

„Nyní obrázky vždy posuňte k sousedovi,“ zavelela paní.

Pán se žvýkačkou dostal můj obrázek a já té slečny. Byl na něm dům a v domě přes celý obrázek muž. Tlustý – vypadal jako šejk.

„Nyní pojmenujte problém, který držíte v ruce.“

„Je to jelen a lovec – tento problém je strach. Autor se cítí jako lovná zvěř,“ vyrazil ze sebe pán se žvýkačkou, maje v ruce moje vlnky, topící se postavu a kopuli. Chtělo se mi plakat.

„Souhlasí?“otázala se paní.

„Ne, mám strach z vody a uzavřeného prostoru. S jeleny a jejich lovci žiji v dokonalé symbióze.“ Slečna se zasmála. Pán žvýkal.

„V každém strachu jsme lovnou zvěří,“ pravila paní terapeutka.

Došlo na mě a specifikaci problému slečny.

„Myslím, že slečna Klára (tak se jmenovala) se cítí být utlačována ve svém domově, patrně manželem. Je lovnou zvěří. Lovec je manžel,“ chtěla jsem si šplhnout.

Slečna ovšem zvážněla a já se cítila jako blbec, který zlehčil její problém.

Zkrátím to.


Po té, co jsme pojmenovali problémy druhých, jsme zeširoka probírali naše vlastní. Následovaly scénky, například jak jsem uvízla ve výtahu, jak se slečna krčí v rohu místnosti a další a další.

Z pána se žvýkačkou se vyklubal podle mého názoru parádní schizofrenik, posedlý představou, že ho celý svět sleduje průmyslovými kamerami a jinými zařízeními, což je podle mého problém pro psychiatra, a ne skupinovou terapii z letáčku.

Při odchodu jsem si hodně povídala se slečnou a ještě s jedním mužem, celkem normálním podnikatelem, kterému se rozpadá manželství pro nadmíru práce. Do toho mu umřel pes. V práci se zhroutil.

Prakticky nepotřeboval nic jiného než na chvíli vypnout a jet se ženou třeba na týden někam do přírody a pořídit si štěně. Poradila jsem mu to.

Terapii, trvající bezmála dvě hodiny, ohodnotil jako šaškárnu a sebe jako pitomce, že tam lezl.

Slečna se ke mně objednala na karty i školu Tarotu, která začne v novém kole už koncem září.

Dobré bylo, že se po cestě už smála a pravila, že mnohem přínosnější bude, když z něho udělá ropuchu, a tu pak hodí do záchodu, zatímco během terapie plakala.

Na příští sezení půjde patrně jen pán se žvýkačkou, ač by měl vyhledat opravdového odborníka.


Nemám tímto v úmyslu shodit všechny skupinové terapie vedené studovanými odborníky, ale je jasné, že dnes může v tomto oboru podnikat prakticky každý, což není dobré.

Kdybych si dodělala chybějící semestry svého nedokončeného vzdělání v tomto oboru, mohla bych zřejmě také. :-))

Domnívám se, že terapie by měla být zaměřena u té které skupiny na jeden nebo související problémy. Tohle pojetí mi připadalo stejné jako jíst vdolek, k tomu si dát párek v rohlíku a zapíjet to rajskou polévkou.

Chybělo mi také počáteční individuální sezení, které se, pokud vím, u renomovaných terapeutů provádí jako první. Ale mohu se plést.

Ne každý letáček a vzletná slova nám zřejmě mohou doopravdy pomoci.


Paní terapeutce Kottové jsem článek poslala e-mailem. Přiznala jsem, kde pracuji, a požádala o vyjádření. Prozatím se nevyjádřila.