skříň a obleky

Tenhle článek nechce přinést nic objevného. Stal se mi teď o víkendu zajímavý zážitek a moje reakce na něj mě docela překvapila. Docela by mě zajímalo, jestli se vám někdy něco podobného také stalo...

Očekával jsem víkend plný emocí, ale nestalo se. Táta je mrtvý už patnáct let a nastala chvíle, kterou jsme po celou tu dobu odkládali - vyklízení jeho skříně. Příbuzenský hyenizmus nás minul - nervali jsme se o pozůstalost, a proč také. Když táta umřel, byli jsme s bratrem v podstatě ještě děti, všechno prostě tenkrát proběhlo tak nějak hladce a čistě. Až na tu skříň - to bylo tenkrát příliš intimní. Skříň teď bylo třeba vyklidit, protože jsme se rozhodli nově zařídit maminčin pokoj.

Přistupovali jsme ke skříni váhavě, plni napětí, jak na nás její útroby zapůsobí. Ale dostavilo se zklamání. Namísto vypjatých emocí nastalo jen pragmatické vyklízení. Až jsem si chvílemi říkal, jestli je to tak správně, jestli tím nějak neznesvěcujeme tátovu památku...?

Co bylo ve skříni?

skříň krabice

Skříň byla povětšinou plná retro obleků a kabátů, které jsme se rozhodli dát kamarádce, co šije pro divadlo. Jedna bedna s nepotřebnými lejstry. Starý triedr. Dřevěný stativ a ruský fotoaparát...

Maminka se nad jedním sakem melancholicky zamyslela, ale během okamžiku ji to přešlo a jala se vyprávět historku, jak k tomuhle saku táta přišel. Patnáct let zavřená skříň byla zkrátka dobře uleželá, nevyvolala žádný pláč, jen milé poklábosení nad záblesky paměti.

A tak můžu podobný postup všem jen doporučit. Nevím, jestli jsme špatní, když nás vyklízení příliš nezasáhlo - je to prostě pryč. Připomínají nám ho spíš zážitky než věci, a tak se nám skříň po tátovi nestala Skleněným zvěřincem.

Stalo se vám někdy něco podobného?

Reklama