V neděli začal ve Skotsku platit zákaz kouření v restauracích a na pracovištích. Po Irsku, Norsku, Itálii, Maltě, Švédsku a Španělsku jde o sedmou zemi Evropy, která dala otevřeně najevo, co si o kouření na veřejnosti myslí. V Česku je podobný zákon zatím v nedohlednu. Na začátku února ve sněmovně neprošla nová, přísnější varianta tzv. protikuřáckého zákona, která měla mimo jiné za cíl zakázat kouření právě v restauracích.

Zákaz kouření na zastávkách

V současné době platí od 1. ledna 2006 zákon, který lze také nazvat protikuřáckým, ale podle mnohých odborníků znamená usnadnění podmínek pro kuřáky. V praxi naráží díky svému nedokonalému zpracování na mnoho různých výkladů. Jednotný výklad platí hlavně na zákaz kouření na zastávkách. Z vlastní zkušenosti ale vím, jak málo je dodržovaný a kontrolovaný.

 

Cigaretový kouř vadí i kuřákovi

Nebudu lhát. Sama jsem příležitostný kuřák. Nekouřím denně ani pravidelně, ale považuji se za částečného kuřáka. Skoro nikdo mi nevěří, že kouřím dohromady už víc než deset let, ale některé roky jsem nekouřila vůbec. Prostě jsem neměla chuť. Nepřestávám cíleně, poslouchám svoje tělo a kouřím, když chce. Když si o to neříká, cigaretám se vyhýbám. Nemám abstinenční příznaky ani nejsem nervózní.

Protože znám pohled na kouření očima (-.) nekuřáka, vím, jak mi vadí cigaretový kouř v období, kdy nechci kouřit. Nejhorší je to na zastávkách nebo na ulici např. při cestě do kopce, když funíte a někdo před vámi vám pouští přímo do nosu cigaretový kouř. Považuji to za sobectví nejvyššího rázu. Nebo v restauraci, když si někdo vedle u stolu zapálí, zrovna když jíte.

Při studiu jsem dlouho pracovala v jedné luxusnější restauraci jako servírka. Řeknu vám, pokládat přeplněné talíře na stoly, kde všichni kouří, je opravdu lahůdka. Nejvíce mě ale vytáčela ta absolutní suverenita některých kuřáků, kteří si klidně zapálili, sotva svlékli kabát, a naprosto bez ptaní nebo bez ohledu na to, zda měli na stole popelník, klepali popel na zem nebo do svíček.

 

Číšník odejít nemůže, kuřák ano

Ještě horší než kouř z cigaret mi ale vadily doutníky. To už nebyl jen smrad, ale kouř tak hustý, že zamořil celou místnost. A hlavně doutník nevykouříte za pět minut, ale vychutnáváte ho dvě hodiny. Jednou se mi dokonce stalo, že si nějaký „nóbl“ pán bez vychování zapálil neskutečně smradlavý doutník, když vedle u stolu sedělo malé dítě. Rodiče s dítětem samozřejmě odešli a nadávali obsluze, ne pánovi. Ale jako obyčejná servírka toho moc nezmůžete. Hlavní slovo mají majitelé restaurací a ti mají, stejně jako předtím jejich kolegové ze všech zemí, kde dnes platí zákaz kouření v restauracích, strach. Bojí se, že přijdou o zákazníky. Já si ale myslím, a zkušenost ze jmenovaných zemí mi dává za pravdu, že zisky restauratérů se nezmenší. Už proto, že při každé druhé rezervaci, kterou jsem brala, mě prosili o nekuřácký stůl. Ten jsme ale neměli.

Právě s ohledem na personál restaurací souhlasím se zákazem kouření na všech pracovištích, a tedy i v restauraci. Každý kuřák může jít kouřit ven, ale číšník odejít nemůže. Musí vás obsluhovat, i když mu vyfukujete odporný kouř přímo do tváře. Vy do zakouřené hospody chodit nemusíte, ale on tam pracuje.

Postoj státu ke zdraví lidí

Samozřejmě souhlasím i kvůli zdraví ostatních hostů, spolucestujících, prostě spoluobyvatel České republiky, že kouření na veřejných místech by se mělo zakázat. Myslím si ale zároveň, že zákaz v českých podmínkách nic nevyřeší. Je to jen veřejná deklarace státního postoje k ochraně zdraví obyvatel. Bez důkladné kontroly a sankcí se vesele bude kouřit dál a všude. Mám pocit, že mnohem více než o zákaz, jde o toleranci a ohleduplnost. Tolerujme ty, kteří mají rozum a nekouří. Stačí přece tak málo, jen si dávat pozor, jestli náhodou svým kouřem někoho neobtěžuji. Respektive pomalu nezabíjím.

 

A co vy, máte pocit, že uzákoněný zákaz kouření v restauracích by byl dodržován?

                                                                                               

Reklama