lTři čtvrtiny ženy dělají vlasy, říká se. Něco na tom bude.

Strávíme-li pět minut u televizních reklam, celá polovina z nich bude o ženských vlasech, jejich kráse, péči o ně a způsobech, jak je učinit ještě krásnějšími.

Mnoho žen je na své kadeře právem pyšných.

Ona je ale každé ráno počítá v hřebenu…

Zuzka je mladá žena a je velice pohledná.

Je maminkou dvou zdravých malých dětí, má fungující vztah a vlastně by měla být veselá a neměla by se trápit. Je ale doslova zoufalá.

Proč?

Málokdo ráno přistupuje k zrcadlu s takovou obavou, až strachem.

Málokdo z nás denně počítá vlasy v hřebenu.

Málokdo se zabývá otázkou, jestli za týden bude mít ještě nějaké obočí.


„Začalo to zhruba před třemi lety. Prostě jsem najednou ztrácela vlasy tak, že se mi na hlavě začaly tvořit postupně přímo lysiny, které byly čím dál víc vidět. Prošla jsem za tu dobu tolik lékařských ordinací, tolik specialistů a tolik různých léčitelů i šamanů a kdo ví, koho všeho, že bych to jen těžko počítala,“ vypravuje Zuzka.

Už vás někdy napadlo, jak fatální problém tohle může být?

Asi ne, protože hodně z nás má tyhle věci prostě za samozřejmé. Barvíme se, děláme si masky, kulmujeme, jen aby naše „háro“ bylo co nejpůsobivější.

A někdo kolem nás má úplně jiný problém. Základní.

Aby na hlavě vůbec něco měl. Aby příští den nepřišel i obočí, aby se ráno probudil a měl řasy.

n„Podle lékařů jsem byla vždycky zdravá a v pořádku. Nepřišli na nic, co by to mohlo způsobovat. Dělali mi hormonální vyšetření… dělali všechno možné.

Proto jsem se už pak obracela i na léčitele a mohu zodpovědně říci, že snad není alternativní metody, kterou bych nezkusila.

Později jsem začala ztrácet i obočí.

Neumíte si představit, jaké to je. Koupila jsem si paruku, protože bílá místa na hlavě už nešla začesat a skrýt. Obočí jsem domalovávala.

Z každého místa, kde jsem žádala o pomoc, jsem odcházela s novým receptem, s novou lahvičkou, s novou nadějí. Lehčí mnohdy o hodně peněz.“

Efekt? Prakticky nula

bV téhle fázi Zuzka přišla i ke mně. Chtěla vyložit karty, chtěla kouzlo, cokoli. Při výkladu, kdy jsem se jí ptala, jestli jí někdo z rodiny kolem puberty neublížil v smyslu, že by jí poškodil to ženské v ní, se rozplakala.

„Ano, moje babička ve stáří onemocněla sklerózou a stále mi říkala chlapeckým jménem. Pořád mi předhazovala, že jsem kluk. Bylo mi to líto. To ale přece nemůže být důvod, že plešatím, proboha!“

Ne, to ne, ujistila jsem ji, ale rozhodně to nepomohlo. Sám o sobě to spouštěcí mechanizmus patrně není, ovšem vlasy jsou věcí ženskou, plešatí chlapi. Pokládám to za přinejmenším důležité.

Vždyť nemoci těla jsou nemoci ducha, vysvětlovala jsem.

Zuzce jsem ale vedle výkladů nedokázala pomoci. A tak strašně jsem chtěla.

Byla na dně a člověk je úplně bezmocný. Jen jsem pořád měla pocit, že to bude dobré, a to jsem jí i říkala. Jenže chvílemi jsem měla už pocit, že přestává věřit.

Poradila jsem všechno možné, co posiluje vlasový kořínek, co je zdravé pro pokožku hlavy, co čistí tělo, ale bylo naprosto jasné, že problém má v sobě, ne na povrchu, ale uvnitř, a že je to věc sakra konkrétní.

„Zuzko, a opravdu vás dobře vyšetřili co do hormonální hladiny?“

Ujistila mě, že ano.

„Berete antikoncepci?“

„Ano, ale tou to není, několikrát jsem se lékařky ptala,“ odpověděla.

V průběhu dvou let jsem byla se Zuzkou stále ve spojení.

Vždycky, když si našla nového léčitele, volala, abych se podívala, jestli jí tohle či tamto pomůže.

Nikdy neměla úplně špatné karty, posun tam byl vždycky, problém byl v tom, že to, co Zuzka horko těžko vypěstovala s použitím nejrůznějším mastiček a vodiček a masáží a akupunktury a nevím, čeho ještě, byl tak malý a její vlasy tak slabé, že se třeba objevily, pod kůží byly znatelné, ale často buď nedokázaly prorazit, nebo narostly jako takové chmýří.

h

Zuzka prakticky přišla i o všechno obočí.

Byla zoufalá.

Během těch dvou let jsem od ní slyšela takové věci, že bych některé léčitele skoro i zažalovala. Nesmysly, jimiž Zuzce krmili už tak dost zasaženou psýchu, jen těžko člověk pochopí.

Naposledy se dozvěděla, že v minulém životě někomu nepomohla… a tak dále, prostě o problém víc.

V lednu ji jakási osoba skálopevně ujistila, že má nějakou nemoc, která se pomalu nevyskytuje, a řekla název, který mi byl povědomý.

Zuzka mi to volala v noci.

Obvolala jsem následně kde co, abych se dozvěděla, co to vlastně je za chorobu, a nakonec jsme to rozklíčovaly.

„No jasně, vždyť to je „nemoc šílenejch krav“, prosím tě, co to je za blábol????!!!!“

Chudák Zuzka byla těch několik hodin doslova na prášky.

Že by přece jen?

Ne nadarmo se říká, že první myšlenka bývá správná. Vnitřní pocit člověku často řekne víc než tisíc doktorů.

„Vlastně to byla obyčejná preventivní prohlídka u mé gynekoložky. Ale byla v ten den zásadní. Lékařka se dívala na ultrazvuk a přitom hovořila. Komentovala, co vidí, a já ji poslouchala,“ říká Zuzka.

s„No tak tady je to dobrý, tady se vůbec nic neděje, všechno to tady je neaktivní, vaječníky máte hezky uspané…“ povídala lékařka.

„A já jsem si najednou uvědomila, že vlastně nechci, aby ve mně spalo to, co ze mě dělá ženu. Já jsem to najednou vnímala hrozně negativně, skoro mě to naštvalo, jak to říkala.

Napadlo mě, že já vlastně jako ženská spím a že nechci, že je naopak důležité, abych jako žena byla vzhůru, jinak bude třeba spát všecko. Vysadila jsem tu antikoncepci, přestože mě gynekoložka znovu ujistila, že antikoncepce s mým trápením nemá co dělat.

Začala jsem chodit na Trichologii a nechala si udělat analýzu vlasů, z které bylo zřejmé – nadměrná funkce nadledvinek, nadměrná funkce štítné žlázy (nezaměňovat s hyperfunkcí) – což znamená co? Hormony, hormony, hormony. Po konzultaci se specialistou mi bylo sděleno, že mé lékařské vyšetření na hormony vykazuje výsledky, že veškeré typicky ženské hormony mám snížené. Že mám v sobě jen umělé hormony – díky antikoncepci.  

Dále mi bylo sděleno, že moje vlasové cibulky mají nějaký špatný vývoj, že jsou deformované a že problém je právě hormonální!!

Všechno co jsem se za pár dnů  po svém rozhodnutí dozvěděla o svých hormonech mi do toho krásně pozapadlo…“

Poprvé mám dojem, že teď se děje něco, co je správné, že jdu dobrým směrem. Po první kontrole je moje hladina hormonů mnohem lepší, pohledem důkladného rozboru přímo v centru trichometrie.

A vlasy? Samozřejmě, že to chce čas – spoustu času a hlavně já jsem celkově stokrát víc v pohodě...

Tedy jestli to celou dobu bylo tak jednoduché, jestli jsem byla tak blízko tak dlouho… ne, nejsem naštvaná. Lépe pozdě, nežli později,“ říká závěrem Zuzka.

Zuzko, všechno má svůj čas a jsou věci, ke kterým prostě musíme někudy dojít. Držím palce tak jako ostatně všichni, kdo Tě znají.

Reklama