„Jdeš na sraz?“ zeptala se mě kamarádka.
„Jaký sraz?“ podivila jsem se.
„No přece ten po deseti letech od základky! Áčko i béčko dohromady. Ty o ničem nevíš?“
Ne, nevěděla jsem. A ani se mi moc jít nechtělo. Kamarádka mě ale přemluvila...
Na sraz jsem se netěšila. Nejraději bych byla doma, s manželem a dcerou. Jenže už jsem to kamarádce slíbila. A navíc - ona žije v jiném státě, do ČR přijela jen na pár dní, tak abychom se spolu ještě viděly, než zase odjede...
Domluvily jsme se, že se my dvě sejdeme chvíli před stanoveným časem srazu. Místo pozdravu mě přivítala výčitkou: „Ty nejseš namalovaná!“ Opáčila jsem, že trocha pudru musí stačit. Nikdy se přece nelíčím, proč taky, když jsem od přírody obdarovaná (výrazné rty, dlouhé černé řasy). Proč bych se tedy teď najednou měla líčit? Kamarádka jen pokrčila rameny a nechala to plavat.
Do hospody, kde se sraz konal, jsme dorazily jako první. U zamluveného stolu seděl jen spolužák, který sraz svolával. Ve velkých časových intervalech přicházeli další spolužáci, i po třech hodinách od začátku nás však byla sotva polovina. Výhodu to ale mělo. Každý nově příchozí povídal, co škola/práce, jak se má, jaké jsou plány na léto... Ostatní jen poslouchali, nebavili se mezi sebou, protože si vše důležité řekli již předtím.
Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí. Jeden spolužák ohromoval informacemi o třídních ztroskotancích - ten se oběsil, aniž by měl nějaký důvod, ten se zas zabil v autě, když zdrhal před policií, tamten sedí za krádeže... A ta spolužačka, co ji tehdy celostátně hledali, tak ta se vdala za nějakého velkého pracháče. Co na tom, že manžílka jí zavřeli, ona byla vždycky na peníze, takže takhle se má vlastně ještě líp. Jiný spolužák vlastní kadeřnický salon, kde se nechávají stříhat vysoce postavení lidé (právníci, soudci...). Spolužačka z naší třídy mluvila o tom, jak se těší na dvouletý studijní pobyt v Americe. Další spolužačka vyprávěla o svých studijních i sportovních úspěších - brzy bude mít doktorát, bude hrát volejbal na nějaké vyšší úrovni... Tamten spolužák zase dělá letového dispečera, a támhleten, podívejte se na něj! Vždycky byl taková kulička, sto kilo určitě, a teď je štíhlý jako proutek! Jo, a víte, další spolužák nepřijde, protože kdesi v Rusku otevírá jako obchodní zástupce jedné firmy novou pobočku.
Snad každý měl něco, čím ostatní překvapil, neměl-li rovnou něco, čím ostatním vyrazil dech. Třídní šedé myšky nikde, místo nich tam seděly krásné holky, perfektně oblíknuté, nalíčené, vlasy skvěle upravené. „Třídní šprty", na které se dřív jiní (ti méně úspěšní, samozřejmě) dívali skrz prsty, teď všichni obdivovali a „poklepávali jim na rameno“. I někteří z těch, co měli ve škole trojky a čtyřky, se mohli něčím pochlubit - nejčastěji pracovními úspěchy, a to úspěchy ne zrovna malými.
„A co ty?" sem tam se mě někdo zeptal. Neměla jsem ale moc co říct. Jen to, že jsem vystudovala vysokou, jsem vdaná, mám dceru a chodím do práce. Do práce, která není pro ženu příliš typická, ale mě baví. Když jsem vyprávěla o svojí práci, někteří se podivili, někdo se i zeptal na něco konkrétnějšího, ale i tak je to velmi rychle přestalo zajímat. Letový dispečer je přece mnohem zajímavější povolání!
Rozloučila jsem se po třech hodinách. Bývalí spolužáci se divili, kam tak brzy pospíchám. Přece domů, za dcerou, číst pohádku na dobrou noc. Nechápavě kroutili hlavou.
Cestou domů jsem přemýšlela. Stálo mi to vůbec za to? Tři hodiny jsem seděla v zakouřené hospodě, přestože jsem nekuřačka a cigaretový kouř mi nedělá dobře. (Ještě další dva dny jsem z toho kašlala.)
Seděla jsem ve společnosti lidí, kteří se na mile usmívali. Na první pohled by si nezúčastněný pozorovatel mohl myslet, že jsme parta moc dobrých kamarádů. Přitom skoro všichni se s bývalými spolužáky dávno nevídají, nestýkají. Život rozdělil i mnohé dvojice, které během školních let byly přáteli na život a na smrt. Do jaké míry byly „milé úsměvy“ upřímné? Nebyly náhodou jen maskou, kterou ve společnosti nasazují dobře vychovaní lidé?
Také mi přišlo, že se jako jediná nemám čím pochlubit, čím „trumfovat“. Ano, já byla první, která měla dítě. Ale to je můj jediný „trumf“, který by navíc většina spolužáků považovala spíše za velkou životní komplikaci.
Přemýšlela jsem nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby... Kdybych na sraz přišla v perfektních šatech. Kdybych na sraz přišla krásně, výrazně nalíčená. Kdybych měla nějaké pracovní úspěchy, které by ostatním vzaly dech. Jak by se spolužáci asi tvářili, kdybych jen tak mimochodem prohodila, že mi právě vychází třetí knížka a u těch předchozích dvou se zrovna dělají už páté dotisky, protože obě jsou takový trhák, že jsou hned rozprodány? Kdybych...
Jenže tohle bych opravdu chtěla? Přijít mezi v podstatě cizí lidi a ohromovat je sama sebou? Copak bych opravdu chtěla vypadat jinak? Copak bych opravdu chtěla jiný život?
Nechtěla. Jako dítě jsem nepoznala fungující rodinu. Proto si teď tolik vážím svého muže, proto jsem teď tak šťastná, že konečně mám svou rodinu. Nic jiného ani nechci. Jsem obyčejná holka, která vede docela obyčejný život. Takhle jsem šťastná. Nepotřebuji ke štěstí být kdovíjak úspěšná. Jestli oni ano, prosím, já jim to přeji.
Přijela jsem domů, svlékla oblečení páchnoucí cigaretovým kouřem a šla číst dceři pohádku na dobrou noc. Tady je mé místo. Nic lepšího než čtení pohádky jsem za celý den udělat nemohla.
Nový komentář
Komentáře
Jinak si myslím, že pokud není dobrá parta lidí ve škole, nebude dobrý ani sraz.
Takový nepovedený sraz jsme měli s VOŠ.
Ale na srazy se základkou i se střední chodím fakt ráda a pravidelně. Vynechávám opravdu jen z důvodu nemoci, jinak jsem ráda, že ty lidi zase vidím.
Nikdo se nechlubí, na požádání tak ukážou fotky dětí. Jinak se baví kdo s kým chce, vzpomíná se... a je to sprostě vždycky příjemný večer.
Naposled se podařila domluvit i pohlídka naší bývalé základky, tak jsme si zavzpomínali:-)
macamala — #12 Nám různé spoření, pak i nějaké pyramidy a podobně nabízela na srazech češtinářka. Naštěstí ji pak přestali zvát a je klid.
Někdy mám pocit, že lidé se srazům vyhýbají, když mají pocit, že sami ničeho nedosáhli. Fakt netuším, já mám vysokou školu, tak se nikde nestydím promluvit.
eli.emanuela — #21 Když mně to zapšklé přijde.
Ať už je v tom zamyšlení nebo ne
Když ti někdo něco nadšeně vypráví, možná se tě nesnaží ohromit, jen ti prostě nadšeně něco vypráví
My se se základkou srazili poprvé až po 15ti letech. Hrozně mile mě to překvapilo.
Všichni už jsou tak nějak usazení, mají svůj život. Neměla jsem pocit že se někdo vytahuje, nebo mu možná nikdo nevěnoval pozornost, nevím
Dojemně jsme společně zavzpomínali na dva kluky co už nejsou mezi náma. Bylo to fakt super! V době kdy mé děti jdou spát určitě nemůže být sraz v plném proudu, tak tipuju pisatelku na pěkného suchara.
Ikdyž sama nekouřím, ten večer to výjmečně vydržím. Pudr pro mě rozhodně není večerní líčení a nemyslím že kdo občas posedí u sklenky neváží si rodinného krbu.
Ale třeba záleží na skupině co se na srazu sejde, nebo je to na malém městě upřímnější. Nevím. Moje mamka tvrdí že až po třiceti letech začaly mít srazy tu správnou šťávu. Tak se těším.
Hezky napsané, na posledním srazu se také mnozí vytahovali jak za pětikačku gatě. mě se nechtělo se chlubit i když mám čím. Tak jsem taky vypadala jak socka.
Cítím se přesně jako paní v článku. Není to závist, jde o hodnoty. Na srazy naší střední stejnak z 20 lidí chodí jen pár VIP, jdou si zachlastat a zakouřit a to mě nebere. Nemam si s nima co říct
Suzanne — #19 Článek není vůbec zapšklý. Navíc spokojenost z rodiny nenadchne lidi, kteří o rodinu nestojí. Např. já nemusím zahraniční dovolené. Ne že by na to nebyly peníze. Prostě mě to neláká, raději jezdím na dovolenou někam do české přírody. Když kamarádky nadšeně vypráví o Paříži, výletech napříč Španělskem a podobně, poslechnu si je, ale neohromí mě to. Stejně tak lidi, kteří (zatím) nestojí o rodinu, nemůže ohromit vyprávění o tom, kolik písniček a říkanek moje dítě umí, že se naučilo plavat úplně samo a podobně. To je fakt. A i proto článek nemůže být zapšklý. Je to jen zamyšlení nad různými životními hodnotami.
Eva_Fl — #20 Po takovéto zkušenosti těžko uvěřit, že jsou i ženy, které vypadají dobře nenalíčené, že?
Já mám "opačnou" zkušenost - nepovedená líčení, rozmazaná řasenka, fleky od make-upu na oblečení, ... To pak už by líp ženská vypadala, kdyby se nenalíčila.
Ad - ja se nelicim, trocha pudru staci.... Chodila sem jedna takova. Pak jsem tu obludu videla na vlastni oci. Aspon knir si teda oholit mohla.
Možná kdyby ta paní z článku vyzařovala, že je pyšná na svoje dítě a že je spokojená se svým životem, nemusel by tu být tenhle zapšklý článek
Nedávno jsme měli sraz po 10 letech od maturity. Celou atmosféru zničila jedna - s prominutím - kráva, která celý večer vykřikovala, že jí nesluší svatební šaty princesového střihu, že teď půjde na tu mateřskou a má hrozný problém, protože neví, jestli ten dům stihnou dostavět v červnu, anebo AŽ v červenci. Protivná, vlezlá, bezohledná, přeřvávající všechny, ať kdokoliv začal o čemkoliv. Byla jsem ráda, že jsem vypadla a příště už pravděpodobně nikam nejdu. S kým se chci vidět, se stejně vídám celé roky průběžně a než poslouchat tohle, no děkuju pěkně...
Ono asi hodně záleží na tom, nakolik byla třída "parta". U nás na základce nic moc. Do páté třídy jsme se pořád "míchali", od šesté udělali třídu se spoustou kluků a jen pár holkama. Objevila se i šikana a další problémy, na nějaký čas byla dokonce omezena výuka, protože s námi pracovala výchovná poradkyně či co. Už tehdy se jedni i druzí předháněli. Oproti tomu střední... Vztahy jsou mnohem upřímnější, rádi se vídáme, někteří se ve skupinkách scházejí aspoň jednou do měsíce. Je to hodně o lidech.
catcat — #15 Co když jsou tam prostě všichni podivíni, nebo případně ty jsi úplně jiná (jak kdo chce
)
Já jsem si třeba na našem ZŠ srazu měla co říct jen s jedním klukem, ale taky ho nemůžu okupovat celou dobu jen pro sebe, že jo
SENSITIVESKIN — #14 taky si myslím, že je to přehnané. I u nás se našly na srazu děvenky, které hromadně předváděly fotky typu "já a náš nový barák" nebo "já a naše nové luxusní auto", ale to neznamená, že je musím poslouchat. Bavím se, s kým chci a je to fajn
trochu přehnaně napsáno,ne?
Tak ze ZŠ se srazy nepořádají vůbec, i když s několika lidmi jakýs takýs kontakt mám, ale nikdo to prostě neorganizuje, tak se nic neděje.
Asi ani není důvod... Ze SŠ byl srazy slovy tři, za 25 let. Jeden krátce po maturitě, kdy většina lidí byla na VŠ a někteří z nich to neopomněli zdůraznit těm, kteří se na VŠ buď nedostali, nebo ani nechtěli... Na druhém srazu již mnoho let po maturitě to byla výše popsaná přehlídka - kdo podniká a jak úspěšně, počty dětí, zahraniční dovolené... na třetím už bylo jen pár vytrvalců, a ti se sebrali a jeli na kolech na vejlet, což vím jen z vyprávění, a údajně to byl dobrý nápad, protože ti, co měli potřebu se chlubit, nedorazili - na kole se blbě ukazují fotky nemovitostí, aut a roztomilých robátek. 
Na poslední sraz základky jsem nešla, protože jeden ze spolužáků - současně i organizátor - už předem dotíral s nabídkou různých spoření, pojištění atd. a vše ukončil slovy, že více řekne na srazu. Pokud něco potřebuji uzavřít, už to buď mám uzavřeno, anebo vím, na koho se obrátit. Od té doby už sraz nebyl, patrně nenašel klientelu. Ani se nedivím, holky na mateřské, některé už rozvedené. Ze střední o srazech není ani řeč, už na střední jsme neutvořili kolektiv, který by byl naladěn na stejnou notu. Z vysoké si děláme "babince" každou chvíli. Navíc některé lidi vídám dost často i mimo sraz.
OlgaMarie — #10 Krásně jsi to napsala
Pentlička — #6 Vysoké výdělky? Na srazu základky, kde jsem chodila od 1. do 8. třídy, po 30 letech a kam jsem moc nejezdila, dělali na mě 2 bývalí spolužáci nátlak, abych právě jim prodala v restituci získaný podnik. Nabízeli dost, spíš hodně. Nemohli pochopit, že pro nás má větší cenu, když se dohodneme s bratrancem na ceně pro něho dostupné, spíš symbolické a zůstane zachována firma. Letos je to 102 let, kdy ji děda založil.
"Kluci, vy mi můžete nabídnout jenom peníze, ale pro mě má větší cenu jméno firmy, takhle já vím, kam patřím a že ještě dnes tu po dědovi něco je. Co zbude po vás z těch peněz, které vyděláváte?" Nechápali - jejich bída.
Pentlička — #6 Pentličko, je mi líto, že si to tak bereš. Rozvody jsou (bohužel) dnes věc běžná, je to půl na půl. Neber to jako osobní selhání, není to ostuda. Z tvých příspěvků je vidět, že jsi manžela milovala a miluješ stále, ale už se stalo. Je třeba jít dál. Jsi ještě mladá ženská na tuhle rezignaci, nebuď sama.