Reklama

sraz

„Jdeš na sraz?“ zeptala se mě kamarádka.
„Jaký sraz?“ podivila jsem se.
„No přece ten po deseti letech od základky! Áčko i béčko dohromady. Ty o ničem nevíš?“
Ne, nevěděla jsem. A ani se mi moc jít nechtělo. Kamarádka mě ale přemluvila...

Na sraz jsem se netěšila. Nejraději bych byla doma, s manželem a dcerou. Jenže už jsem to kamarádce slíbila. A navíc - ona žije v jiném státě, do ČR přijela jen na pár dní, tak abychom se spolu ještě viděly, než zase odjede...
Domluvily jsme se, že se my dvě sejdeme chvíli před stanoveným časem srazu. Místo pozdravu mě přivítala výčitkou: „Ty nejseš namalovaná!“ Opáčila jsem, že trocha pudru musí stačit. Nikdy se přece nelíčím, proč taky, když jsem od přírody obdarovaná (výrazné rty, dlouhé černé řasy). Proč bych se tedy teď najednou měla líčit? Kamarádka jen pokrčila rameny a nechala to plavat.
Do hospody, kde se sraz konal, jsme dorazily jako první. U zamluveného stolu seděl jen spolužák, který sraz svolával. Ve velkých časových intervalech přicházeli další spolužáci, i po třech hodinách od začátku nás však byla sotva polovina. Výhodu to ale mělo. Každý nově příchozí povídal, co škola/práce, jak se má, jaké jsou plány na léto... Ostatní jen poslouchali, nebavili se mezi sebou, protože si vše důležité řekli již předtím.

Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí. Jeden spolužák ohromoval informacemi o třídních ztroskotancích - ten se oběsil, aniž by měl nějaký důvod, ten se zas zabil v autě, když zdrhal před policií, tamten sedí za krádeže... A ta spolužačka, co ji tehdy celostátně hledali, tak ta se vdala za nějakého velkého pracháče. Co na tom, že manžílka jí zavřeli, ona byla vždycky na peníze, takže takhle se má vlastně ještě líp. Jiný spolužák vlastní kadeřnický salon, kde se nechávají stříhat vysoce postavení lidé (právníci, soudci...). Spolužačka z naší třídy mluvila o tom, jak se těší na dvouletý studijní pobyt v Americe. Další spolužačka vyprávěla o svých studijních i sportovních úspěších - brzy bude mít doktorát, bude hrát volejbal na nějaké vyšší úrovni... Tamten spolužák zase dělá letového dispečera, a támhleten, podívejte se na něj! Vždycky byl taková kulička, sto kilo určitě, a teď je štíhlý jako proutek! Jo, a víte, další spolužák nepřijde, protože kdesi v Rusku otevírá jako obchodní zástupce jedné firmy novou pobočku.

Snad každý měl něco, čím ostatní překvapil, neměl-li rovnou něco, čím ostatním vyrazil dech. Třídní šedé myšky nikde, místo nich tam seděly krásné holky, perfektně oblíknuté, nalíčené, vlasy skvěle upravené. „Třídní šprty", na které se dřív jiní (ti méně úspěšní, samozřejmě) dívali skrz prsty, teď všichni obdivovali a „poklepávali jim na rameno“. I někteří z těch, co měli ve škole trojky a čtyřky, se mohli něčím pochlubit - nejčastěji pracovními úspěchy, a to úspěchy ne zrovna malými.

„A co ty?" sem tam se mě někdo zeptal. Neměla jsem ale moc co říct. Jen to, že jsem vystudovala vysokou, jsem vdaná, mám dceru a chodím do práce. Do práce, která není pro ženu příliš typická, ale mě baví. Když jsem vyprávěla o svojí práci, někteří se podivili, někdo se i zeptal na něco konkrétnějšího, ale i tak je to velmi rychle přestalo zajímat. Letový dispečer je přece mnohem zajímavější povolání!
Rozloučila jsem se po třech hodinách. Bývalí spolužáci se divili, kam tak brzy pospíchám. Přece domů, za dcerou, číst pohádku na dobrou noc. Nechápavě kroutili hlavou.

Cestou domů jsem přemýšlela. Stálo mi to vůbec za to? Tři hodiny jsem seděla v zakouřené hospodě, přestože jsem nekuřačka a cigaretový kouř mi nedělá dobře. (Ještě další dva dny jsem z toho kašlala.)
Seděla jsem ve společnosti lidí, kteří se na mile usmívali. Na první pohled by si nezúčastněný pozorovatel mohl myslet, že jsme parta moc dobrých kamarádů. Přitom skoro všichni se s bývalými spolužáky dávno nevídají, nestýkají. Život rozdělil i mnohé dvojice, které během školních let byly přáteli na život a na smrt. Do jaké míry byly „milé úsměvy“ upřímné? Nebyly náhodou jen maskou, kterou ve společnosti nasazují dobře vychovaní lidé?
Také mi přišlo, že se jako jediná nemám čím pochlubit, čím „trumfovat“. Ano, já byla první, která měla dítě. Ale to je můj jediný „trumf“, který by navíc většina spolužáků považovala spíše za velkou životní komplikaci.
Přemýšlela jsem nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby... Kdybych na sraz přišla v perfektních šatech. Kdybych na sraz přišla krásně, výrazně nalíčená. Kdybych měla nějaké pracovní úspěchy, které by ostatním vzaly dech. Jak by se spolužáci asi tvářili, kdybych jen tak mimochodem prohodila, že mi právě vychází třetí knížka a u těch předchozích dvou se zrovna dělají už páté dotisky, protože obě jsou takový trhák, že jsou hned rozprodány? Kdybych...

Jenže tohle bych opravdu chtěla? Přijít mezi v podstatě cizí lidi a ohromovat je sama sebou? Copak bych opravdu chtěla vypadat jinak? Copak bych opravdu chtěla jiný život?

Nechtěla. Jako dítě jsem nepoznala fungující rodinu. Proto si teď tolik vážím svého muže, proto jsem teď tak šťastná, že konečně mám svou rodinu. Nic jiného ani nechci. Jsem obyčejná holka, která vede docela obyčejný život. Takhle jsem šťastná. Nepotřebuji ke štěstí být kdovíjak úspěšná. Jestli oni ano, prosím, já jim to přeji.

Přijela jsem domů, svlékla oblečení páchnoucí cigaretovým kouřem a šla číst dceři pohádku na dobrou noc. Tady je mé místo. Nic lepšího než čtení pohádky jsem za celý den udělat nemohla.