sikana

Milé čtnářky, tento článek si neklade za cíl říkat nějaké obecné pravdy a ani je neříká. Je jen výpovědí člověka, který chodil do školy za doby komunismu a byl šikanovaný. Tenkrát se o problému tolik nemluvilo, nebyl medializovaný, málokdo měl použitelné informace. Dnes je situace jiná, lidé jsou poučenější, učitelé i rodiče, školní psychologové, ti všichni vědí o šikaně mnohé a dovedou s ní pracovat. Přesto si myslím, že by vás můj příběh mohl zaujmout...

Přiznávám, byl jsem dítě-oběť. Nejen na základní škole, ale i na učilišti, kterým jsem si prošel a drobně i na střední, kam jsem nastoupil později, jsem si se šikanou užil mnohé. Z pozice šikanovaného je to sice nepříjemná, ale velice poučná zkušenost, která, řekl bych, hodně formovala moji osobnost. Vlastně by se i dalo říct, že mi byla šikana naveskrz prospěšná...

Nechci tu šikanu obhajovat, naopak, považuji ji za špatnou, leč za přirozenou součást života jakékoli komunity. Bohužel. A bohužel probíhá i mezi dospělými.

Moje zkušenost

Setkal jsem se s dvojím druhem šikany, totiž té fyzické, kdy mě, v mládí neduživého a chorobami prolezlého chudinku masitější spolužáci o přestávkách pravidelně lovili, házeli mě do rohu za skříní a utlačovali. Dostával jsem náhodné rány na velice citlivá místa. Byl jsem zkrátka vhodný objekt. I když trochu moc hrdý na to, abych se snížil k drobnému posluhování třídním „kingům", jak to dělali ostatní šikanovaní, což mělo za následek to, že mě to prostě trochu víc bolelo.

Druhý typ šikany byl psychický. Jsem dyslektik a nikdy jsem v průběhu hlavně základního vzdělání nevynikal v jazycích. Užil jsem si v tomhle ohledu drobné šikany od učitelů, kteří přesto, že věděli o mé vrozené vadě, neznaje třídní poměry, vyvyšovali schopnosti mých trýznitelů, pro které to byla voda na jejich mlýn. Ano, naši učitelé na základní škole nebyli zrovna vzorem kantorství a rozhodně jim nic neříkala psychologie. Stavět do kontrastu schopnosti jedněch vůči druhým je počátek mnohých svárů a chyb, kterých se později dopouštíme všichni v rodinném i pracovním životě - a tady to, řekl bych, pramení, v neschopnosti učitelů.

S čím jsem se nesetkal, byla dnes tolik omílaná šikana učitelů dětmi. A vlastně by mě docela zajímalo, jestli jste se s ní setkaly vy, milé čtenářky. Hlasujte o tom v následující anketě...

Jak se šikaně bránit?

Myslím, že to není možné, ale popíšu vám svoje postupy, které jsem vyzkoušel. Některé byly účinné, jiné vůbec. Ještě předešlu, že jsem nikdy nenašel odvahu, říct doma, že mi někdo ve škole systematicky ubližuje, tedy rodiče jsem do toho nezatáhl, nevím, jestli by to bylo dobře. Záleží asi na tom, jak by se k tomu postavili. Když jsem řešil šikanu na škole u mého nevlastního syna, oblékl jsem si ty nejdrsnější kožené hadry, co jsem doma našel a vyříkal si to rovnou s agresory - byl jsem hodně zlý, ale (pokud vím) zabralo to. V kebulkách se jim rozsvítilo, že tenhle kluk je hájenej. Ale teď tedy k mým vlastním postupům...

Přehlížení

Pokoušel jsem se své trýznitele ignorovat. Efekt byl žel opačný, to že jsem se s nimi nebavil často vyústilo v konflikt.

Žalování

Žalování je možná trochu ostré slovo. Pokud máte skvělé učitele, kteří dovedou pracovat s dětmi, je ale tahle metoda asi na místě, totiž svěřit se s problémem dospělému. My jsme takové neměli, takže hledat u nich pomoc bylo liché. Nic nevyřešili, jen ještě víc rozfoukali oheň sváru.

Kamarád

Tohle je jediná metoda, která nesla ovoce. Na učilišti jsem si našel silnějšího spojence, kamaráda, který měl důvod bránit mne. Máte-li pocit, že je vaše dítě šikanované, zjišťujte, jestli není osamělé a budujte mu zázemí kamarádů či kamarádek ze třídy. Pořádejte třeba společné víkendy s dětmi, které by chtělo vaše dítě poznat. Tak ho do budoucna ochráníte.

Závěrem bych chtěl říct, že rozhodně nejsem žádný psycholog a to co tady píšu, jsou jen vypozorované věci z vlastní zkušenosti. Snad někomu budou prospěšné.

Reklama