Zatímco legendární komedii Martina Friče z roku 1938 Škola základ života si nikdy ujít nenechám, a v ní rozehraný svět pedantů a recesistů mi přijde třeskutě zábavný, skutečnou školu obcházím v uctivém oblouku. Chápu dceru, když mi ráno říká: „Mně se do té školy tak nechce...“ A také chápu učitele, kteří s kruhy pod očima až na bradu, třesoucí se rukou tisknou pravítko na hrudi a pro děti natěšené na prázdniny nemají žádné poselství. Došly síly, slova, smysl.

 

ucitel

Vybavuji si učitele z mých let školou povinných. Jsou nekompromisní, ale laskaví. Mají cíl i poselství. A také pravítko a dostat jím přes ruce pěkně bolí. Nedovolila jsem si však ani písknout, natož si doma stěžovat. Učitel byl autoritou. Poté, co jsme doma posnídali pět kouzelných slůvek, s učiteli jsme poobědvali několik chodů různých chutí, večeřeli jsme už zas doma. Samozřejmě u jednoho stolu. A celý ten proces dělání člověka z malého Všeználka měl řád, protože každý věděl, co má dělat.

Dnes často škola supluje rodiče, a ti jsou někdy nuceni, po vlastním pekelném dni v práci, vystoupat na kantorský stupínek. „Co vás to v té škole učí?“ A mezi vším tím zmatkem školní dítko, které by správně mělo mít stanovené mantinely od dospělých, je tedy nuceno podlézat, přeskakovat, vracet se a učit se něčemu, co nemá cíl. Nikdo ho nestanovil. Učí se něčemu, co možná jednou budu potřebovat, a nebo taky vůbec.

V těchto dnech učitelé rozdávají žákům a studentům vysvědčení, a pak bude následovat oběma světy tolik očekávaná přestávka. Oba se za dva měsíce prázdnin budou snažit načerpat síly na další třeskutá střetnutí. Přemýšlím, co by mohlo pomoci tomu, aby se propojily a fungovaly tak, jako když vás za ruku z jedné strany vezme táta, z druhé máma, a vy se můžete beze strachu zhoupnout.

Ať už říkají cokoli, ve skutečnosti mají žáci i učitelé školu rádi: jsou tam přestávky.
(Eduard Bass)

Reklama