Vzpomínek mám na tisíce, a ačkoli se blíží Vánoce, měla bych mít sváteční náladu a myslet právě na ty hezké, nemohu.

Je to právě dva měsíce, co od nás odešel můj manžel, záměrně řikám od nás, protože spolu máme nádherné rok a půl staré dítě, syna Matyáše.
Právě v těch vzpomínkách hledám důvod, bloumám v těch hezkých a občas se dostanu i k těm méně příjemným, a stejně ten pravý důvod nenacházím.

Vzpomínám na naši první pusu, SMSku, na naše rande, taky na stěhování k němu, pak na všechny ty krásné večery.
Taky zcela jasně vidím to, jak mě požádal o ruku, naši nádhernou a romantickou svatbu, slzy štěstí, všechna ta opravdová vyznání, na sliby zůstat spolu až do smrti.
Vzpomínám na den, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná i na porod a na to, jak mě při něm držel za ruku.

Na naše první vycházky s kočárkem a noční vstávání.
Taky na to, jak úžasný byl táta, jak se uměl postarat o to, abychom se smáli.

Pak už si ale vzpomínám jen na to, jak říká, že už mne nemiluje, že jsem jen jako kamarádka, že tady nechce být.
Ve vzpomínkách vidím sebe, jak ho prosím, klečím a snažím se pochopit nepochopitelné.

Jeden den jsem měla všechno, a během pár minut jsem to všechno ztratila.
Taky vzpomínám na svého syna, který ze spaní říkal „táta“, a na to, jak jsem probrečela kus svého života.

Slz a života s ním a všech těch vzpomínek nelituju, bylo to nádherné období, nejhezčí z mého života.
Ačkoli se bojím, že už nic podobného s nikým nezažiju, pořád doufám, že je někde někdo, kdo by chtěl mít podobné vzpomínky, ale jen ty, co zůstavájí i po letech vzpomínkami hezkými.

 

Kateřina


Milá Kateřino,
pro chlapa, který opustí ženu s malým dítětem, je škoda slz. Takových po světě běhá...
Vím, že je to pro tebe těžké, ale zkus se nad to povznést a věř, že tě to hezčí v životě ještě čeká.

 

Reklama