Vychovávat děti není vůbec nic jednoduchého. Jak se říká – nejlépe se vychovávají ty cizí. A je to pravda. Na nezvedené, vzteklé, rozmazlené, zlobivé či jinak nesnesitelné potomky svých sousedů, kamarádek či sestřenic má snad každý z nás v rukávě schované ty nejsprávnější výchovné metody.

 

Jinak je to ale ve chvíli, kdy musíme zaujmout nějaký důsledný výchovný postoj k vlastním dětičkám. To se v nás nesmiřitelně začne prát neskonalá mateřská láska s rozumovými důvody, které velí zasáhnout.

 

Smutná a zklamaná dětská očka našich miláčků v nás vzbuzují výčitky a nutí nás zpytovat svědomí, zda jsme svůj trest poněkud nepřešvihli. A co teprve, když z těch kukadel začnou kanout hořké slzičky… To je potom opravdu zatěžkávací zkouška rodičovské trpělivosti a především důslednosti.

 

Každý z nás má na výchovu jiné názory. Někdo razí heslo – škoda rány, která padne vedle – a v jeho duchu se snaží potomka navést na ten jediný správný životní směr. Jistě, občasné plácnutí přes zadeček či výchovný štulec „na vzpamatování“ malého rozjívence ještě nikomu duševní trauma nezapříčinil. Ale pokud se někdo ve fyzickém trestání dětí vyžívá a sahá po rákosce při sebemenším přestupku, je to už na pováženou.

 

Jeden můj kamarád byl takhle bit jako žito po celou dobu svého dětství. Za vše. Poznámka, špatná známka, nedojedené jídlo, roztrhané kalhoty….  To vše stačilo jeho otci k tomu, aby okamžitě dal najevo svou autoritu a moc. Řezal kluka jako žito, klidně i o půlnoci, když se vrátil z odpolední směny. Vytáhl ho z postele a nandal mu, co proto jen kvůli pětce z písemky. O tom, že se tento výchovný model zrovna nepovedl, může tatík nyní, na stará kolena přemýšlet. Hezky sám a opuštěný. Odešla od něj jeho žena, tak i syn. Ten, sotva dovršil dospělosti, zpřetrhal s despotickým a agresivním otcem veškeré vazby.

 

Dalším extrémem, který může nastat, je, když se rodiče rozhodnou zcela zavrhnout jakékoli fyzické trestání a případné poklesky svých ratolestí řeší domluvou. Moje spolužačka z toho bývala totálně na šrot. „Radši bych držela pár facek než to hodinové kázání.“ Chvíle, kdy si ji rodiče posadili před sebe a hučeli do ní životní moudra a hodnoty, prošpikované naléhavými otázkami, které měly hříšnici přinutit, aby si bohatě posypala hlavu popelem a posléze slíbila, že již nikdy nic takového neudělá, byly horší než očistec. A pak další a další…kázání, která byla navíc obohacena o zklamanou výtku, že svůj slib nedodržela.

 

A co třeba benevolentní výchova? U nás známá pod názvem „americká“? Děťátko je něco jako malý pánbíček. Všechno smí, všude může, cokoli chce, tak dostane. Nikdo se na něj nesmí ani křivě podívat, natož mu něco zakázat, či dokonce udělit trest. Přiznám se, že o této výchově vím jen z doslechu. Neznám nikoho, kdo by tento model praktikoval,  a pojímám podezření, že ani v Americe takto své děti nevychovávají. Upřímně řečeno – připadá mi to nemožné, aby se dospělí bezvýhradně podřizovali dětem.

 

A tak si kladu otázku, jaká výchova je ta správná? Jaké máte zkušenosti vy? Jak jste byli vychováváni? Čím vás rodiče trestali? Co vám šlo na nervy? Jak vychováváte vy své děti? Moc ráda si přečtu i příspěvky od našich amerických čtenářek – třeba pak budu mít jasněji v tom, co to vlastně ta „americká výchova“ je?

Pište mi dnes na náš redakční e-mail vaše názory, zkušenosti, výchovné praktiky vaše i vašich rodičů. Třeba si tak vzájemně poradíme, jak na to…

redakce@zena-in.cz

 

Těším se na všechny vaše maily a některé z nich odměním pěkným dárkem. A také bude dnes soutěž o balíček s překvapením.

A nezapomeňte, že stále ještě můžete soutěžit o 20 000 Kč v naší Velké letní soutěži aneb věrnost se vyplatí II.
Až do konce prázdnin máte šanci vyhrát tuto skvělou finanční částku anebo třeba zájezd na Kanáry.

 

Krásné pondělí všem přeje

Reklama