Reklama

„Ahoj, neodnesla jsi mi včera omylem klíče?“ ozve se z mobilu rozechvělý hlas kamarádky, u které jsem byla včera na návštěvě.

„To teda ani omylem,“ odpovídám pevným hlasem – toho bych si přece musela všimnout.

Nejspíš založíme soukromé ztráty a nálezy, napadá mne – není to tak dávno, co jsem po návštěvě u ní pohřešovala kabelku. Pochopitelně s veškerými doklady…

 

„Hele, zlato, nechala jsem u tebe na věšáku kabelku,“ volala jsem jí tehdy, „zastavím se pro ni odpoledne…“

„Cože? Kabelku? Tady žádná není,“ přesvědčovala mne přítelkyně. „Musela jsi ji nechat jinde…“

No to je teda pěkná blbost… Hlavou mi projíždí kulový blesk poznání, že jsem v pěkném průšvihu. Sakra, vždyť jsme toho tolik nevypily… Cestou domů, po schodech do pátého patra zhaslo světlo… Někdo kolem mne sice proběhl… ale že by mi stahoval z ramene kabelku… ne to je blbost. A pak jsem byla vyzvednout přítele hospůdce za rohem… ale tam jsem šla přece bez kabelky… No nic, je to jen taška; v ní občanka, samozřejmě nová, kvůli které jsem šaškovala nejedno odpoledne na úřadě plném lidí, kam se hodlám vrátit nejdřív za dvacet let obrněná nepředstavitelnou dávkou trpělivosti, případně po požití tišících prostředků, abych to tam ustála v klidu a míru…

 

A tak se pachatel vrací na místo činu. Novou občanku? Už zas? Úřednice na mne civí, jako bych byla překupník s doklady. Jasně, babo. Prodávám občanky cizím státním příslušníkům; zítra si přijdu pro další a budu je brát po kilech.  

„No, jestli máte pocit, že vám ji někdo mohl ukrást, měla byste to nahlásit na policii…“

 

Další fronta, kolotoč otázek.

„Napíšeme raději, že jste ji ztratila,“ oznamuje mi muž v uniformě. „Jinak bychom nad tím strávili celé odpoledne.

Napište tam, co chcete, říkám si, ostatně ztratit drobnůstku o velikosti tašky, do které se vejdou spisy formátu Á čtyři, je přece úplně normální.

A že jsem pohřešovanou občanku měla teprve dva týdny, neboť tu předchozí jsem tak nějak omylem utopila na rybách, když jsem vytahovala povolenku, je taky úplně normální, že jo…

 

Další fronta – zdravotní průkazy. Můj a mých tří dětí. „Vám někdo ukradl kabelku?“ táže se pohoršená babča za přepážkou. „A jak se vám to stalo? No to jsou dneska lidi…“

Několik dalších legitimací, několik front… Nové klíče, výměna zámku. Nová kabelka.

 

 

„Hurá, už mám všechno,“ šťastně oznamuji kamarádce poté, co mi postaví na kafe. Zdá se mi nějaká zaražená.

„Víš, kotě, já…“ Začínám tušit, kolik uhodilo. „Ona tady visela celou dobu… já mám podobnou, myslela jsem, že je moje…“

S kamenným výrazem, který by mi záviděla i socha neohroženého Jana Žižky, se snažím mlčet – pobíhá tu tříleté dítě; ať bych se snažila říct cokoli, musel by tu být někdo, kdo by můj „láskyplný“ proslov vypípal, tak jak se to obvykle dělá v televizním přímém přenosu před desátou hodinou večerní. Inu což, mám sbírku dokladů, železná rezerva se hodí vždycky.

 

Vybaluji tašku, kterou jsem včera pohodila na chodbě… A sakra… Beru mobil a vyťukávám číslo.

„Ahoj, zlato, jsi doma? Cože? U zámečníka? Jo nový zámek?... No, já se pak zastavím...“

Asi jí budu muset vysvětlit, že ty klíče fakt nebyly myšleny jako pomsta za kabelku. A jak se znám, zase tam něco zapomenu…