Výklad karet, numerologie, věštění z dlaní... Už dlouhá staletí se tyto věci drží na našem světě. Někteří lidé tomu věří, někteří jsou spíše skeptičtí. Rozhodla jsem se vám napsat svůj zážitek.

Po nějaké době, kdy jsem se rozešela s přítelem, jsem se jen tak poflakovala po bytě, nudila se a snažila se najít si nějakou zábavu. Hlavou se mi honily různé myšlenky, pozitivní i negativní. Až jsem se nakonec dopracovala k tomu, že zkusím zajít ke kartářce. Proč?

Měla jsem pro to několik důvodů. Psychicky i fyzicky mi bylo tak špatně, že mi v tu dobu bylo celkem jedno, co udělám, a toto se mi zdálo jako celkem neutrální řešení mého problému. Dále z recese a zároveň jsem chtěla poznat i něco nového, tehdy jsem chtěla zkusit nahlédnout do své budoucnosti.

Zjistila jsem si číslo na jednu kartářku z nedalekého města a domluvila si schůzku na příští měsíc. Když došlo na schůzku, stavila jsem se ke všemu celkem skepticky, a taky s humorem. Osobně na to moc nevěřím, ale když už jsem si to domluvila, tak to alespoň zkusím.

Ten, kdo by čekal stařenu v otrhaných šatech, magické koule, černé kočky, tmavé místnosti se svíčkami a ponurým světlem, by byl patrně na omylu. Představila se mi starší a velice mile vypadající dáma, která žije spolu s matkou v docela útulném domě. Posadily jsme se do menší místnosti. U zdi byl malý stůl, na něm postavena svíčka a hromádka karet, u zdí pár skříní, uprostřed místnosti masážní lehátko a v rohu malé místnosti police s přehrávačem na kazety, odkud byla slyšet pomalá hudba. Na zdech visely fotografie se západy slunce z nedalekého okolí a magickou atmosféru dotvářela vonná tyčinka, ze které mě bolela hlava :-)).

Jak jsem tak seděla v křesle, v hlavě se mi rodily různé myšlenky, ale nahlas jsem je nevyslovila. Převládal pocit skepticismu a ironie. Z myšlenek mě dostala kartářka jednoduše: "Řekněte mi vaše číslo narození." Nadiktovala jsem jí číslo, ona si jej přepsala na papír a nějak je sčítala, odčítala...

Numerologii nerozumím, tak jsem jen čekala, co se bude dít. Ze začátku povídala o mně, mé povaze, co jsem zač, o mém okolí atd. Přitakala jsem pokývaním hlavy. Mluvila o škole - že mě škola nebaví, sama nevím, proč na ní jsem...

V těchto věcech měla pravdu. Ihned mě napadlo - jak na to přišla? Odpověď dorazila po několika sekundách - psychologie. Jasně, proč ne? Na toto přece nemusí mít žádné zvláštní nadání. Může stačit si přečíst pár knih o psychologii člověka, když bude pilná a bude si dost pamatovat, dokáže jednoduše člověka posoudit i podle vzhledu, chování.

A jinak a úplně jednoduše i podle toho, že když si převede rok narození na roky a vyjde jí, že mi je 18, jsem ještě holka..., tak si může tipnout, že mě prostě škola nebere. Ale ruku na srdce - koho by škola bavila? Na toto bych odpověď měla. Jak jednoduché řešení.

Nadešlo téma, kde mě celkem nemile překvapila a musím uznat, že i zaskočila. Vztahy. "Vy jste teď ukončila vztah, že ano?" zeptala se tak, že ani nečekala odpověď, možná to byla jen věta oznamovací. "Ano." Z mé odpovědi musela vycítit zaskočení.

Rozvykládala se ještě víc o mé povaze, a hlavně o mém osobním životě. Řekla mi, proč se to stalo, jaký mám charakter a čeho jsem se ve vztahu dopustila. Znala i důvod rozchodu - tak teď mi "sklaplo"! Všechno, co mi tak plynule a bez přestání říkala, byla pravda. Ale jak to mohla vědět? Vždyť mě nezná!

Viděly jsme se poprvé v životě. A k tomu důvod rozchodu znali pouze čtyři lidé a nikdo z nich o tom s nikým nemluvil. To jsem věděla určitě!

"Dejte mi číslo narození vašeho přítele!" Dokonale a bezchybně ho popsala! Řekla o něm věci, které jsme znali pouze my dva. Nikdo o nich nemohl vědět, protože jsme si je opravdu dobře střežili. Popsala jeho charakter, jeho přednosti, jeho minulost...

Hlava začala pracovat: Jak to všechno ví? Je to psychologie a jakou roli v tom hraje a nebo na těch číslech něco bude? Ale co? Mám tomu věřit a nebo si raději udržovat pečlivý a skeptický odstup? Nadiktovala jsem jí tedy i číslo jednoho člověka, který mi byl taky blízký a v té době v mém životě hrál svoji velice důležitou roli. Neznala jsem ho však natolik dobře, abych mohla přitakat popisu oné osoby.

Mohla jsem buď věřit a nebo si myslet svoje. Nevybrala jsem si žádnou možnost. Zůstal jsem neutrální.
„Teď bych vás požádala, abyste mi ukázala ruce,“ řekla polohlasem. Natáhla jsem dlaně čelem k ní. Obrátila mi je směrem k desce stolu a na hřbety rukou mi položila své dlaně. Chvíli jsem nechápala, co právě provádí. „Teď jsem z vás vzala energii do mých rukou, abych ji mohla vložit do karet,“ hbitě vzala hromádku karet.

Z hromádky udělala na stůl několik řad a já jsem si měla vybrat, která řada bude zobrazovat moji osobu. „Levá,“ položila jsem na ni prst. Otočila karty. „Ano, ano… hm… jste to vy.“ Pak postupně otáčela všechny karty. „Já vám budoucnost ukázat nemůžu, můžu vám pouze dát rady, čeho byste se měla držet a čeho ne, abyste nedopadla špatně. Rozhodnout se musíte ale vy.“

Opět popisovala mé problémy, lidi kolem mne, přátele, rodinu, školu… Po škole bych měla podle ní jít na vysokou školu, protože se střední toho „já“ zrovna moc neudělám… Je sice pravda, že daleko větší možnosti mám s výškou, ale to je dalších pět let na škole (nic pro mě :-)).

Vrátila se ještě ke vztahům a oné osobě, co sehrála v mém životě velkou roli. Tímto výkladem karet si vlastně shrnula to, co mi řekla z čísel, něco k tomu ještě přidala. Neustále se mi v hlavě honila myšlenka „jak to všechno ví?“

Po delší době broušení do tématu osobní život, při kterém mě celkem mrazilo na zádech, jsem položila otázku i já. Proto, abychom už změnily téma a abych se mohla stáhnout opět do svého skeptického světa a stále nad tím nepřemýšlet...

"Věříte na minulé životy?" Následovalo několik desítek minut výkladu o minulých životech. Smrti se bát nemusíme, je to prý jakýsi vchod na další planetu a pak na další. Minulé životy údajně opravdu existují, každý člověk si z něj odnese „něco“ do tohoto života, který žije právě teď, a z toho "něčeho" by se měl poučit, aby nedělal chyby. A až umřeme v tom dalším životě, tak pokračujeme na další planetu, duše opět opustí tělesnou schránku a putuje pryč...

A stále dokola. "A kdy ta naše cesta skončí? To putování po planetách?" zeptala jsem se s citelně ironickým přízvukem a s mírným úsměvem na rtech, který vypovídal o tom, že tomuto opravdu věřit nemůžu. "Až pochopíme, proč tady vlastně jsme."

Teď už vím, že mi tento zážitek pomohl se částečně vyrovnat s tehdejšími problémy a taky vyznat se sama v sobě. Ale na druhou stranu taky vím, že ke kartářce bych už nikdy nešla. Proč? Mám pro to dva důvody. Nechtěla jsem ničemu z těch řečí věřit a taky jsem nechtěla, aby mě to nějak ovlivnilo.

Avšak za nějakou dobu jsem musel, bohužel a nebo bohudík?, dát za pravdu tomu, že „té osobě“, která pro mě byla kdysi tak důležitá, nestojím za nic, a že jsem celou dlouhou dobu žila ve lži. Když mi to tehdy říkala, zůstala jsem neutrální. Neznala jsem ji. Teď se mi její slova potvrdila. A začala si klást otázky – přemýšlet.

A druhý důvod? – Ne všechno, co vám řekne, je rada a nebo věc pozitivní. Člověku se mohou stát i špatné věci. Když nejste připravení strávit všechno, co vám řekne, může to na vás celkem dost negativně zapůsobit. Já jsem připravená nebyla… Ale opět vyplývá otázka - věřit tomu nebo ne?..:))

Tak a co Vy, ženy-in? Věříte? Nevěříte? Budu ráda, když napíšete, jak bylo u "šarlatánky" Vám :-)).
                                                                                                                                                                                                                     Wendy159


Někdy člověku sklapne, že málem přijde o zuby. To se vám nestalo. Přišla jste jen o iluze, ale sama nevíte, zda věřit, nevěřit, věřit, nevěřit...


čtvrteční téma:
Karty jsou rozdány aneb
věříte kartářkám?

Vyplnilo se vám předpovězené?
Kolik platíte za výklad?
Bojíte si nechat vyložit budoucnost?
Vykládáte si samy?
Žijete podle horoskopu?
Věříte virguli nebo něčemi jinému?
Napište nám o tom, odměníme Vás.
redakce@zena-in.cz


Reklama