Reklama


Stála jsem tam v černých šatech. Nebe bylo temné, jako by i ono se mnou prožívalo tu hrůzu. Těhotné mraky se valily ze strany na stranu, slunce zmizelo navěky z oblohy. Vlastní dech mě dusil, oči přes temné brýle matně rozeznávaly postavy…

„To pivo je v prdeli!“
Obyčejná věta někdy dokáže zázraky. Minimálně vás vrhne zpět z denního snění do reality. Něco, jako obrácený porod – blesklo mi hlavou, než můj zdravý rozum opět naskočil.

Jarouš seděl na zemi, všude kolem rozbité láhve piva, v hnědých, napěněných kalužích se koupal chleba společně se salámem a bramborovým salátem.

„Cos dělal?!“, vypadlo ze mě stejně, jako z dětských úst bonbon.
„Houpal se! Já ho viděla! Vopřel se vo ten vozejk a zved nohy…“ aktivně práskla Dorka, stojíc nad otcem jak vítězná socha.

Jarouš se zvedal ze země a z pusy mu padaly nadávky, které část přihlížejících bavily a druhou část pohoršovaly. Divadlo, jaké supermarket ještě nezažil. V hlavní roli: Jára Šiška.

Bylo mi zle. Mozku došlo, že Jarouše rozhodně pepka neklepla, že se JEN houpal na vozíku, ale tělo a nervy to ne a ne pochopit.
„Jdu ven,“ oznámila jsem spíš sobě než Jaroušovi a Dorce a lidi nelidi, razila jsem si cestu na čerstvý vzduch. Pepka ho nezabila, ale nebyla jsem si jistá, že ho nezabiju já sama. Blbec! Blbec jeden!

S Lofíkem na klíně jsem napůl vnímala večerní zprávy.
„Heduš, já si vohřeju ten párek, joo…?“ Neodpověděla jsem. S Járou totiž nemluvila ani klika od dveří, natož já. Svoji otázku už nezopakoval. Věděl moc dobře, že by to byla zbytečná námaha.

Druhý den v práci jsem si říkala, že včera jsem si vybrala minimálně na rok… co na rok? Minimálně na dva roky! – všechny průšvihy, všechny nervový šoky, všechno, čemu tak s oblibou říkáme Rána osudu. Markovala jsem s naprogramovaným úsměvem rukavice, kalhotky, trička a sama sebe dokola a dokola ujišťovala, že teď už bude klid.

A věřila jsem tomu.
Do okamžiku, než jsem přišla k domu a ze schránky vyndala dopis. Kdyby v televizi šla soutěž: Poznej podle rukopisu svoji tchyni, vyhrála bych na plné čáře.

„Milá Heduško a Jaroušku. V pátek mě čekejte. Přivezu zabijačku a mám i tlačenku. Pojedu vlakem v osm ráno. Maminka.“

Dopotácela jsem se do výtahu a v hlavě se mi začal vysmívat cizí hlas: Všeho do třetice, holka zlatá. I Popelka měla ořechy tři. Ty máš kocoura, nemrtvýho manžela a tchyni. Větu, že tchyně je zralá na vraždu ještě víc než můj manžel, si už cizí hlas odpustil. Asi věděl, že tohle je to poslední, co mi musí připomínat…


Příště: Anežka Šišková přijíždí

Minulé díly zde.