Reklama

 

Páteční nákupy jsou takovou naší rodinnou tradicí. My s dcerou si je docela užíváme, a to i přes Jardův kyselý a otrávený obličej.
„Hele, Hedvo… a co když počkám v autě?“ – obehraná věta, kterou slyším pátek co pátek. Někdy si říkám, že ten chlap už senilní a je jak naše Dorka, když chodila do školky: Mamííí, a nemůžu zůstat doma?

Stejně ví, že mu tohle nevyjde, a stejně to zkouší tejden co tejden.
A dneska to nebylo jiný. Pochopitelně.
„Ty, Hedvo…“
„Ne. V autě nebudeš. Ty vozejky jezdí šejdrem prázdný, natož plný…“ odsekla jsem a dál si stírala z pusy tu novou rtěnku. (Taky se vám stává, že si koupíte rtěnku, co vypadá moc pěkně v tom obalu, ale sotva si ji dáte na pusu, máte pocit, že vám prodavačka prodala úplně jiný číslo?)
Jarouš zafuněl. No jo, měl vztek. To zas bude den.

Je pravdou, že koledy nám k nákupu ještě nevyhrávaly, ale jinak jsem měla pocit, že Štědrej den je za dveřma. Všude ozdoby, stromečky, kolekce… až jsem si chvílemi říkala, že nakoupit obyčejný nevánoční zboží je v tomhle megaobchodě snad zakázáno.
Jarouš vypadal jak zkažená kyselá vokurka, Dorka nesla už pátou kočičí konzervu a já se v tom novym kabátě (vyčištěným!) potila jak prase v páře.

„Tady je hic,“ funěla jsem.
„To je tim kabátem,“ pronesl moudře Jarouš a dál se opíral o rukojeť vozíku jako dítě o chodítko.
Ještěže jsem pod tím kabátem měla jenom podprsenku a nemohla si ho sundat a dát tak Jaroušovi najevo, že má pravdu.


Papriky, minerálky, kuřata, koleno, rýže, těstoviny, cukr, piva, víno, žrádlo pro Lofíka – náš vozejk už vypadal jak uměle nastavená Sněžka.
Já se koupala ve vlastním potu, Jarouš funěl jak pomatenej býk a Dorka s náma nemluvila, protože jsme odmítli jí koupit růžovou bundu, která, ač zimní, končila pod prsama jak nějaké zmutované plavky.

Dneska jsem si ten nákup neužila ani za mák.
„Hedvo, vem mi eště černý pivo,“ Jarouš kabát neměl, a stejně vypadal v obličeji jak uvařenej rak.
„A mně džus,“ řekla Dorka hlasem uraženého politika.

Bože, já se upeču. Cestou k regálu jsem cítila, jak mi pot teče ve větších a větších proudech po zádech, břiše, podpaží, z čela. Zrovna jsem si v duchu říkala, jestli je ze mě ještě cítit ta voňavka, nebo ze mě čpí už jen pot, když se za mnou ozvala rána jak z děla. Zvuk tříštícího skla proťal šum supermarketu stejně jako meč zralé jablko. Otočila jsem se jako korouhvička ve vichřici a chvíli trvalo, než mému mozku došlo, co mu oči vysílají. Náš vozík byl převrácenej, zboží na zemi, piva rozbitý a mezi tím vším ležel Jarouš.
Klepla ho pepka – mozek si okamžitě dal dohromady jeho vysokej tlak, jeho nadváhu a to horko tady. Stála jsem tam a čas se zastavil. Během okamžiku se ze mě stala vdova… panika, hrůza a hysterie se kolem mě začali obtáčet jak jedovatí hadi.

Pokračování příště…