Nemám ráda listopad. Nemám ho ráda od té doby, kdy se jeden pošmourný listopadový večer rodiče vybourali v autě a otec to málem nepřežil. Já vím, že měsíc za to nemůže, ale tak nějak se tahle hrůza ve mně usadila a rok co rok, jak přijde jedenáctý měsíc, vyplouvá na povrch.

A letos to není jiné. Blbá nálada mi dělá společnost 12 hodin denně, nic mě nebaví, zuřím kvůli blbostem a spím asi tak dobře jako hladový kojenec.
Můj Jarouš se mě snad obden ptá, jestli na mě leze přechod. Jakoby přechod byla nějaká zamrzlá puberta! Já si spíš myslím, že to jsou podzimní deprese. Všechno je šedivé, blátivé, do toho vzpomínky… Upřímně, už aby byl březen.

I když, ono je to asi jedno. Stejně, když už člověk dostane dobrou náladu, nebo má z něčeho radost, tak BUM! PRÁSK! – rána z nebe, a průser je na světě.

Tak třeba včera… Koupila jsem si po pěti letech na zimu novej kabát. Pěknej. A nebyl ani moc drahej. A řeknu vám, měla jsem z něj fakt radost. Nedělal mě tlustší, než jsem, zakryl, co zakrýt měl. No, je pravdou, že světlá barva na zimu je nepraktická, ale to jsem odmítala v danou chvíli řešit. Líbil se mi a basta.  Nesla jsem si ho domů jak narozeninový dort a v hlavě jsem už měla obrázek toho, jak v něm vyrazím v zimě do Chotkových sadů, Jarouš mě povede za ruku, všude bude bílo, sníh bude křupat pod nohama a já se budu zase cítit na dvacet.


„No Hedvo, kde seš, prosim tě?“ manžel se přihnal do chodby jak hurikán. „Dyť sem ti řikal, že jdu s Pepou na pivo!“
Mávla jsem rukou. Otvírat pusu a vyslovit cokoli mi přišlo jako naprosto zbytečná námaha.
Jarouš si nasadil čapku, hodil bundu na ramena a zmizel, jako by zapnul Arabelin plášť.

Dorka byla u kamarádky, a tak jsem měla aspoň dvě, tři hodinky jenom pro sebe. Uvařila jsem si kafíčko, oblékla nový kabát a producírovala se v něm před zrcadlem jak Průšová na molu.
Ženský, můžu vám říct, vážně mi to seklo! Když jsem se už dost vynadívala, rozložila jsem svůj nový poklad na gauč (to aby celá rodina viděla, co si maminka koupila za krásu) a sny nahradilo mytí nádobí a žehlení prádla.

----

Bylo něco po šesté, když se do dveří vřítila Dorka a řvala jak na protestním pochodu: „Týýý vado, já mám hlad!“, odkopla boty, zahodila bundu a objala ledničku jak ztraceného milence.
„No ale za hodinu bude večeře, Dorko…“ houkla jsem od plotny.
„A co?“
„Jak co?“ ...ta omáčka ne a ne zhoustnout. Mrcha.
„No jako CO bude k jídlu?“ řekla dcera takovým tónem, že by vyšlo úplně na stejno, kdyby mi řekla: Si sedíš na vedení bo co? – tak nějak mluví s kamarádkami po telefonu.
„Játrová omáčka s rejží.“
„Hm…“
Jelikož nepřišly žádné protesty, usoudila jsem, že dcera musí mít skutečně obrovskej hlad.
„A kde je táta?“
Minuta ticha.
„Šel pro med do jednoty,“ můj hlas se změnil v medvědí bručení.
„Cóóó? Kam?“
Mávla jsem rukou, tohle bylo zbytečné vysvětlovat. „Ignoruj to. Je s Kuncem v hospodě.“
„Aha.“ Dcera pokývala moudře hlavou. „Ten zas bude vypadat…“
„Dorko!“, štěkla jsem. „Takhle se o tatínkovi nemluví!“

----

Bylo osm hodin, když zvonek prolomil zvuk televize. Jarouš se vrací z hospody. A protože zvoní, měl minimálně 8 piv a nemůže se trefit do zámku. Nemusela jsem být ani vědmou, abych tohle věděla předem.

„Hevičko…“
„Ježišikriste….“ špitla jsem. Hlasivky vypověděly službu. Jarouš se houpal ve dveřích, na kalhotách dvě ďuzny o velikosti tenisových míčků, bundu obalenou blátem, obličej napůl černej a napůl červenej. „Cos dělal?!“

„Hedvičkooo… já zachránil tvora!“ vykřikl Jarouš a vpadl do chodby. „Hele…“ vsunul ruku pod bundu a vytáhl něco šíleně špinavého.

„Co to je?“ ptala jsem se, i když jsem odpověď vůbec slyšet nechtěla.
„Ko… ko…“
„Kotě.“ Dořekla jsem za něj dřív, než stačil kdákat jako slepice.

Špinavá a zapáchající koule chlupů napůl vyskočila a napůl vypadla z manželovy ruky a začala se valit. Začala se valit do obýváku.
Chvíli jsem stála jak solnej sloup a snažila se vstřebat události za posledních pár vteřin. A právě ty vteřiny rozhodly o osudu mého pokladu. Smradlavé klubíčko chlupů se doválelo do obýváku, ladně skočilo na gauč a rozvalilo se na mém novém kabátě.

Jen jsem zalapala po dechu a pak, ani nevím jak, zařvala: „A ven! Voba dva!“

Nevím, zda manžel pochopil význam mých slov, ale zcela jistě vím, že kotě ne. Jen se na mě podívalo, otevřelo pusu, zazívalo na celé kolo a zalezlo pod límec mého kabátu, který už vůbec nebyl krásně světlý.

Jářku, no může mít člověk z něčeho radost? Nemůže! Jak říkávala moje babička, vyprdnout se na všechno by bylo někdy nejlepší!

Ten večer jsem byla ráda, že si Jarouš tak rád syslí domácí slívku. A věřte mi, že jeden panák mi nestačil. Proč? To zas až někdy příště…

Reklama