Jelikož bydlíme v panelovém domě, mé prosby o domácí zvířátko zůstávaly nevyslyšeny. Jako malá jsem se neustále doptávala, proč ostatní zvířátko mají a já ne?! Já chci taky prosím…alespoň křečka, nebo morčátko. Pejsek a kočička nepřipadali v úvahu. Na dotaz proč teda my nic chlupatého a chodícího nemáme mi bylo odpovězeno: ,, Neumíš se postarat ani o sebe, ne tak o nějaké další zvíře.“ Příště spekulovali třeba o tom, že: ,, Zvířátko by se v paneláku trápilo, má tu málo místa…“ a jejich oblíbená a klasická „výmluva“ spočívala v: ,,Stejně by tě zvířátko bavilo jen chvilku a pak bychom jej museli venčit my…“

Výmluv měli skutečně požehnaně, nicméně já se nevzdávala. Při oslavě svých 12 narozenin jsme uspořádali domácí oslavu pro všechny mé přátelé. A my kuli tajný plán. Když se mi přátelé složí na jeden živý dáreček, už ho tatínek nevyhodí. A tak jsem dostala velkou krabici, která byla plná „něčeho živého“. Předstírala jsem, že absolutně nemám nejmenší tušení, co v ní může být. Bohužel nejsem příliš dobrá héérečka. A jak reagovali rodiče? Po rozbalení dárečku a po spatření malého pudlíka obvolávali babičky. Jedna se nad ním slitovala a vzala si ho k sobě. Oslava byla rázem ukončena a já dostala pozauši tak jako nikdy. Od té doby jsem nic podobného nezkusila. Až později…

Když už mi neprošlo chlupaté zvířátko, něco, co nemá chlupy by jim snad vadit nemuselo. Po prázdninách strávených u tety jsme si se sestřenkou každá odvezly suvenýr. A nejen tak nějaký suvenýr. Dovezli jsme plastovou krabici plnou hlemýžďů! Po tom, co nás přestalo bavit hrát se šneky baseball (ochránci přírody z nás budou mít jistě radost) jsme ty zbylé přeživší naskládaly do krabic a každá si zabavila rovným dílem domů pár kousků. Zkrátka a dobře založily jsme si šnečí farmu.

Doma příliš nadšení nebyli, nicméně ani nenadávali a mě moje zvířátka prošly. Ovšem do doby, než jsme odjeli na dovolenou. Dva týdny utekly jako voda. Přišli jsme domů a já spěchala ke svým domácím mazlíčkům. Ovšem kde nic, tu nic… Já koza hloupá, zapomněla jsem je před odjezdem přikrýt a šneci se vydaly na vandr po našem bytě!

O tátu se pokoušela mrtvice, mamka se snažila držet sprostá slova na uzdě (nicméně moc se jí to nedařilo) a já byla smutná, protože mi moje zvířátka utekly. A jak to dopadlo? Ještě tři roky potom jsme nacházely různě po bytě šnečí ulity …. Sláva dětským nesplněným snům!

Simbelmine

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.

Věřím, že si to vynahradíš, až budeš ve svém :-)

A o čem jste jako malé děti snily vy a nesplnilo se vám? Napište nám svůj příběh! Adresu už jistě všechny znáte:

redakce@zena-in.cz

Reklama