O stavu našeho zdravotnictví se toho napovídalo už hodně. A máloco z toho bylo pozitivní. Já se ovšem nehodlám pouštět do obecných úvah ani do politických prohlášení. Přidržím se jen jedné vlastní zkušenosti.

To jsem se tak vydala k doktorce. Ne že bych onemocněla, ale potřebovala jsem potvrzení, že nemocná nejsem. Ba naopak, že jsem dostatečně zdravá, abych mohla vykonávat záslužnou činnost dětské vedoucí.

„Vy jste naše pacientka?“ zeptala se mě paní doktorka podezřívavě při pohledu na kartičku pojištěnce.
Přisvědčila jsem.
Následovalo několikaminutové hledání mé karty.
„Ale... vy už jste tady nebyla... čtyři roky!“ prohlásila paní doktorka s nehraným zděšením.
„No jo,“ pokrčila jsem nic zlého netušíc rameny, „nebyla jsem nemocná.“
„Ale to nemůžete vědět!“ lomila paní doktorka rukama.

Pořád jsem nechápala, jakého že strašného zločinu jsem se to dopustila. Chodím přece pravidelně na gynekologii, dávám krev, navštěvuju zubaře... Tak copak by paní doktorka obvodní na mně asi tak mohla vypozorovat? Krevní testy rozhodně podrobnější než na transfuzní stanici nedělá, tlak mi taky pravidelně měří „upíři“ a co si pamatuju, vycházeli obvoďáci vždycky ze subjektivního popisu příznaků typu „Kde vás to bolí“ a „Máte horečku?“... Nikde mě trvale nebolelo a horečka obvykle polevila po čaji s medem.

Pokusila jsem se paní doktorce vysvětlit, že návštěva obvodního lékaře by moji informovanost o vlastním zdraví objektivně nijak nezvýšila, zato by mohla, vzhledem k procentu nemocných pacientů v čekárně, zhoršit přímo mé zdraví.
„Ale měla jste přece problémy se štítnou žlázou!“ vyhlásila triumfálně paní doktorka po zkoumání mé karty.
„Ano, ale s tím jsem přišla sama – necítila jsem se dobře. A teď se dobře cítím.“
„Jenže vy máte NÁROK na vyšetření!“ vytasila se paní doktorka s nejtěžším kalibrem. A bylo to tady. V očích paní doktorky slovo nárok zjevně znamenalo synonymum slova povinnost.
„Aspoň za mě nemusí pojišťovna zbytečně platit.“

Následovalo hrobové ticho. A potom výbuch. Tolik přívlastků, jaké získalo naše pojišťovnictví během následujících několika minut, se snad nenachází ani ve většině slovníků. Přestala jsem se pokoušet o logickou argumentaci. Hádat se se šílenci prý nemá význam. Prostě mám nárok na vyšetření, a tak ho absolvuju a basta fidli.

Odešla jsem s plnou náručí papírů pro laboratoř a s pokynem dostavit se druhého dne z jitra k odběru několika zkumavek krve a s lahvičkou moči. Inu, nárok je nárok. Tak doufám, že paní doktorku zase dlouho nebudu muset navštívit. Ještě by mohla zjistit, že mám nárok na cvičení v těhotenství, a trvat na tom, abych povinně otěhotněla.

Jaké jsou Vaše zkušenosti s obvodními lékaři? Chodíte k nim pravidelně? Při jakých příležitostech? Jste s nimi spokojena? Víte, na co všechno máte nárok? A využíváte toho?

Reklama