Chlapec se narodil s fyzickým i mentálním postižením. To vše díky tomu, že porod byl drasticky a předčasně urychlen. Výsledkem byly poškozená chodidla a jeho mentální vývoj se časem zastavil na úrovni dvanáctiletého dítěte.
Přesto prožil krásný a šťastný život, ve kterém vyrůstal mezi milující rodinou a nakonec byl i zaměstnán přes 40 let v jednom podniku. Přežil veškeré prognozy o možnosti délky jeho života zhruba o dvacet let.
To vše jen díky paní Antonii, která se mu oddaně věnovala.

Byl to její první syn. Opatřila si tedy syna druhého, který byl naopak velmi zdravý a inteligentní. Měl svého bratra rád a dle matčiných představ ho bránil, před často tak krutým okolím.
Paní Antonie začala jakožto matka dvou chlapců, studovat sociální vědy. Jejím zaměřením byla defektologie. Tak tedy jejím mateřským pudům pomáhaly i vědecké poznatky nabité studiem. Vyplňovala čas svého syna dle příruček a častečně se jim podřídil i zbytek rodiny.

Mladší syn se časem oženil. Paní Antonie si však již podruhé vdanou ženu svého zdravého syna neoblíbila. Vyženil dceru, a tak se paní Antonie stala naráz babičkou i tchýní.
Vše se udržovalo na oficiálních vztazích až do okamžiku, kdy se stala osudová a nepříjemná věc.

Při návštěvách syna a snachy vždy pobízela paní Antonie svou tehdy šestiletou vnučku, aby doprovodila  postiženého syna do sklepa, když šel pro uhlí. Nebylo na tom zprvu nic divného, až do chvíle, kdy si její snacha povšimla, že se tam zdržují stále déle a dcera byla po příchodu zaražená.

Postižený syn, tehdy bezmála třicetiletý tam pobízel malou holčičku ke svlékání. Hráli si tak na doktory. Ona nechtěla, ale on ji vždy přemluvil. Ne snad násilím, ale dnes už nikdo neví, jak přesně se to tehdy odehrávalo. Po odhalení byl postižený syn potrestán od otce a holčička byla vyšetřena. Po krátkých a opatrných výsleších dcery vyšlo najevo, že k "žádné" větší újmě nepřišla. Zřejmě docházelo k povrchovému osahávání.

Poté se rodina dlouho nestýkala.
Časem měla vyženěná holčička sestru, a tak se paní Antonie začala zajímat o svou "jedinou" vnučku. Upnula se na ní, a díky tomu se vztahy rodiny opět poněkud obnovily. Zdálo se, že událost zůstane zapomenuta.
Později si však snacha povšimla, že mladší dcera dostává od babičky a strýce okázalé dary, a ta starší stále menší a menší. Dozvěděla se také, že pokud ona sama není přítomna, bývá na její prvorozenou dceru zcela zapomenuto. Také sem tam zaslechla od tchýně štiplavou poznámku na svou osobu a na svou první dceru.

Bohužel v tomto období zemřel manžel paní Antonie, který jediný měl na vše objektivní pohled. Také paní Antonii často usměrňoval a obě vnučky měl rád stejně.

Snaše tedy nezbylo, než se se svou starší dcerou stáhnout a ponechat v kontaktu s babičkou a strýcem jen tu mladší. Nechtěla totiž zabraňovat jejich vztahu. Ani by to dost dobře nešlo, jelikož mezi mladší dcerkou a babičkou byl pevný vztah. Možná si byly poněkud podobné.

A tak šel život dál a obě dcery dosáhly dospělosti. Také postižený syn zestárl a faktem je, že mladší neteři byl i on dle možností dobrým a hodným strýcem. Měla ho ráda a nikdy k žádnému incidentu nedošlo.

Před nedávnem zemřel .
Pro paní Antonii, která byla právě ve věku 83 let, to byla velká rána. V posledních letech  žili v jakési spokojené symbióze, kde měl každý z nich svou nenahraditelnou roli.
Po jeho smrti málokdo očekával, že takto milující matka smrt svého syna přežije. Ale snad nelehkost jejího osudu jí dodává sil ještě v těchto dnech.
Její snacha je velice lidská a citlivá osoba, která nemohla nechat starou paní žít samotnou. Přestěhovala si ji tedy domů, kde o ni pečuje. 

Nedávno za paní Antonií přijela její sestra. Snacha nechtěně vyslechla jejich rozhovor. Nemohla ho totiž přeslechnout, jelikož si obě stařenky přišly rozprávět do kuchyně, kde byla právě i ona.
Paní Antonie si sestře hlasitě stěžovala, že se starší vnučka (která se se strýcem přes dvacet let neviděla) se strýcem nepřišla rozloučit do nemocnice. Má jí to za zlé a říkala, že snad kdyby si tehdy nevymyslela tu nesmyslnou příhodu ze sklepa, tak vše mohlo být jinak. Tvářila se přitom velice jízlivě. Snaše se zalily oči slzami, ale co dělat se starou paní ?

Od té "nesmyslné příhody" uplynulo přes třicet let a nikdo ji nikdy nepřipomněl. Až teď po smrti jejího syna a v bytě své snachy, která se o ni stará se dala slyšet, jaký má na tuto věc názor.
Snad trestala malou holku za to, že její nemocný syn byl kvůli ní tehdy od otce potrestán ?
A proto tedy malé dárky a navždy narušené vztahy v rodině?

Obětovala se paní Antonie správně a je to tedy takto v pořádku? Nezapomínala na své další potomstvo, které ji i jejího postiženého syna mohlo mít raději?
Nepřehnala to zde poněkud síla mateřské lásky ?

                
Reklama