podolskaProslulé módní salony první republiky. Podolská a Rosenbaum. Zde si nechávaly šít modely slavné herečky a dámy z vyšší společnosti. Je to až neuvěřitelné, ale jedna sedí proti mně. Paní profesorka Fialová. 

Setkala jsem se s ní úplnou náhodou. Když jsem se prohrabovala prvorepublikovými hadříky ve svém oblíbeném obchůdku Art Deco, všimla jsem si paní, která mne zaujala na první pohled. Dáma, jak se říká, v letech, ale stále krásná, elegantní, kultivovaná. Dala jsem se s ní do řeči. Chodí sem prý z nostalgie, popovídá si s paní majitelkou a občas jí pomůže správně časově zařadit některé šaty, klobouky a střevíčky. V tehdejší módě se vyzná moc dobře, aby ne, vždyť je nejen pamětnicí, ale dokonce si nechávala šít u Podolské. To mě obzvlášť zaujalo a osmělila jsem se požádat ji o rozhovor. Paní profesorku to zjevně zaskočilo, trochu se zdráhala, ale když jsem jí řekla, že miluji módu první republiky a ráda bych o ní napsala, nechala se přemluvit.

Salon Podolská je pojem, ale málokdo dnes ví, kde byl...
Na rohu Vodičkovy a Jungmannovy byl původní salon – krásný prostor! Benátská zrcadla, růžový mramor, decentní osvětlení a všude plno květin. Tam se ale za mne dělaly už jen přehlídky, hlavní salon byl v Paláci Lucerna. V Lucerně byly i dílny. Tam se také konaly privátní přehlídky – říkalo se jim, tuším, předváděčky, ale ty byly jen pro vybrané stálé zákaznice. Bylo tam i občerstvení, chlebíčky od Paukerta, víno, ovoce a všude květinová aranžmá. Ty dělala osobně paní Podolská, milovala květiny. Já tam byla jen párkrát, díky tchyni, ta už byla v salonu zavedená. Co se mi líbilo, že manekýny předváděly vždy jen jeden styl. Některé byly na kostýmy, jiné na sportovní oblečení, další jen pro společenské šaty. Ale taky jezdily do lázní, kde se procházely mezi hosty! Jeden den přehlídka v Mariánských Lázních a v novém vydání Pestrého týdne byly fotografie a reportáž. Paní Podolská si uměla udělat reklamu, v tom na ni jen tak někdo neměl!

Kdy jste si tam nechala šít poprvé?
To bylo těsně před svatbou v polovině 30. let. Manžel měl továrnu, chodili jsme do společnosti, takže jsem musela mít elegantní garderobu. Bylo to samozřejmou povinností.

Setkala jste se s některými klientkami, pro nás známými – například herečkami?
Ano. Jednou jsem tam potkala paní Hanu Benešovou, to byla velmi elegantní dáma. Opravdová dáma, jakou už nikdy nepotkáte. A z hereček? Paní Šlemrovou – ta si dokonce sama navrhovala a nechávala si šít hlavně šaty a kostýmy. Švadleny si s ní vyhrály, potrpěla si na doplňky – mašle, rukavičky, klobouky, fiží, krajky.

Taky s Lídou Baarovou, ale ta si nechávala šít hlavně v Německu. S Lídou jsem se dobře znala, byly jsme spolužačky ze stejného ročníku. A nezapomenu na Natašu Gollovou, s tou jsme si dokonce vybraly na jedné předváděčce stejné šaty a nastal problém, která si je má koupit. 

podolskaKdo vyhrál, smím-li to tak říct?
Já! Slečna Gollová tím svým rychlým rozesmátým hlasem přesvědčila paní Podolskou i mne, že mi mnohem víc sluší. 

Mohl si šaty dovolit každý?
Jak už jsem řekla, „mít Podolskou“ bylo pro střední a vyšší třídu povinností. Ale nechávaly si tam šít třeba sekretářky, prodavačky, i když na to musely hodně dlouho šetřit.

Co jste si nechávala šít vy?
Hlavně kostýmy. Paní Podolská u nás neměla konkurenci – kostýmy, pláště. Róby dělal hezčí Rosenbaum, ale v kostýmech prohrával. Taky se proto paní Haně říkalo česká Coco Chanel, a ta se proslavila kostýmky. Měla ráda klasiku – spíš anglický střih, do kterého míchala francouzskou inspiraci,  bílá blůzka, pohodlné boty a samozřejmě klobouk. Bez klobouku tehdy ženy téměř nevyšly na ulici. Doplňkem byly také rukavičky nebo mašle. Pro ty měla slabost, mašle na kostýmech, na blůzičkách, na šatech. A nesmím zapomenout na šperky, do kostýmů a kratších šatů vždy méně nápadné. Kabáty a sáčka měly širší ramena, skvělý střih, a to dělalo siluetu štíhlou, elegantní. A celek vypadal opravdu šik, kvalitní látka, precizní střih, dokonale udělaná práce. 

Jaké byly v té době trendy v oblékání?
Tak trendy u nás určovala hlavně Podolská. Ta byla tou první personou. Jezdívala pravidelně do Paříže na přehlídky, tam okoukla, co je nového, a doma se šilo. (Pozn. aut.: Pokud se Podolské líbil složitější střih, její hlavní kreslířka a pomocnice Hedvika Vlková odcházela na toaletu, kde si do ukrytého notýsku kreslila hrubé skici. Do Prahy přivezla přes dvě stě podrobných kreseb, které se upravovaly pro český trh. Pařížskou inspiraci si musela rozdělit s „úhlavním“ konkurentem Oldřichem Rosenbaumem, aby se neříkalo, že se navzájem kopírují). A byla známá i v zahraničí, měla salon ve Švédsku a myslím, že i v Německu. Ty vedl její syn.

Z jakých látek se šilo?
To víte, že největší radost měli, když jste si vybrala ty nejdražší. Hedvábí, čistá vlna. Ale na druhou stranu byla záruka, že šaty dlouho vydrží, neztratí fazonu, barvu. To není jako dnes, kdy je oblečení na jedno použití, špatné látky, střihy, prostě šmucig. Podolská dovedla šít i z obyčejných levných látek, měla jsem od ní třeba nádherný flaušový kabát. A taky plavky.

Plavky?
Dovedli ušít snad všechno. Plavky, pyžama, župany, kožichy, klobouky - co jste si jen vymyslela.

Bylo snadné se k Podolské dostat?
Pro mne to bylo jednodušší díky manželovi a jeho rodině, jeho bratr byl navíc v diplomatických službách. Ale zákaznic bylo čím dál víc. Na začátku války se čekalo na model třeba i půl roku. Řeklo by se, že bylo stále „vyprodáno“.

Jak probíhala taková návštěva?
Objednávala jsem se. Často telefonicky, nebo jsem si osobně domluvila schůzku. Chodilo se až po poledni. Byla připravena hlavní švadlena, se kterou jsme ze vzorníku vybíraly látky, kreslil se model. Ale zkoušky vždy řídila paní Podolská. A byla hodně přísná, když jsem se jen zamyslela nad tím, že by třeba knoflíček mohl být o kousek níž, okamžitě nařídila mistrové, aby to opravila. Ta se vždy pohybovala, jako by tam nebyla, ani okem nemrkla. Jinak byla ale velmi příjemná. Popovídala si s vámi tak, jak by se to mělo dělat. V té chvíli jsem se cítila, že jsem jediná,  s kým chce hovořit a kdo ji zajímá. A byla také hodně hlučná, ráda se smála, měla velký smysl pro humor.

podolskaMůže se to vůbec srovnat s dneškem?
Já už šaty nekupuju, mám svou švadlenu a taky ve svém věku toho moc nepotřebuju. Ale kdyby paní Podolská viděla, jak a co se dnes prodává, prodavačky tomu vůbec nerozumějí, jsou často nepříjemné, ta by je hnala! Dřív se totiž i v konfekčních obchodech k zákaznicím chovali slušně. Prodavačky byly ochotné a znaly svou práci. Ale dnes? Zakřičela by a holky by nestačily upalovat. Víte, ona byla opravdu hodně přísná, ale pokud její personál pracoval dobře, dobře se taky měl. Dovedla ocenit kvalitní práci. To se o ní vědělo.

Přece jen mi to nedá, slavné róby. Prvorepublikový glamour – měla jste nějakou večerní toaletu?
Měla. U Rosenabuma se šily nádherné, ale hodně drahé. Ty si mohly dovolit opravdu jen ty nejbohatší. Já zůstala věrná Podolské.

Jak vypadaly?
Jednoduché. Smetanově bílý hedvábný satén s úzkými ramínky. Měly „holá záda“, jak se dnes říká. Krásně obepínaly postavu. Já byla hodně štíhlá, takže jsem si to mohla dovolit. Pak mi jedny manžel pořídil k výročí svatby. Modré, řasené, vrchní část byla oddělená od dolní širokým páskem s mašlí. Sukně byla volánová. V těch jsem se mu hodně líbila (paní Fialová se zasnila). A taky pár večerních, společenských, ale to nebyly ty klasické róby.

Byla jste štíhlá, ale co dámy, které byly při těle?
To se nesmělo říkat!  Ani že mají problémové partie. Byly prostě „výraznější“ v pase nebo v zadní části. Vždy se udělal takový střih, kombinace barev nebo látek, že i takové slečny a paní byly šik.  

Co nosíte dnes?
Zůstala jsem věrná kostýmům, ty nikdy nezestárnou. A také jsem začala nosit kalhoty! To se dřív nedělalo. Vždycky jen sukně nejméně do půli kolen. Jen mladá děvčata si v létě na sport oblékala šortky nebo kratší sukénky. A taky široké kalhotové sukně.

A smím se zeptat, kde jste si pořizovala šaty po válce, za komunistického režimu?podolska
Paní redaktorko, vždyť nám všechno vzali, manžel  pracoval u soustruhu a brzo umřel. A já se musela postarat sama o celou rodinu. Naštěstí umím cizí řeči (paní Fialová plynule hovoří 6 jazyky a dodnes vyučuje), takže jsem něco vydělala. Ale s oblečením byla potíž, navíc na mne koukali jako na buržoazní paničku, když jsem si vzala kostým od Podolské

Máte ještě nějaké šaty schované? A co fotografie?
Bohužel ani jedny. Něco jsem rozdala, něco prodala, taky vnučky si pár věcí rozebraly. Některé šaty se přešily, no a některé už se dneška nedožily. A fotografie, s těmi je potíž. Něco má syn a hodně se jich ztratilo, když jsme se museli vystěhovat. Já nemám ani fotku ze svatby, abych vám ji ukázala.


Jsem velmi ráda, že se paní profesorka (nikdo jí jinak neřekne) dneška dožila a že mi svými vzpomínkami mohla přiblížit dobu, kdy ženy chodily elegantně oblečené a byly šik. A protože mám slabost pro filmy z třicátých a začátku čtyřicátých let, kde herečky mnoho takových modelů nosí, tiše jim závidím.

Mít tak aspoň jedny šaty od Podolské…

Ilustrační foto: salon Podolská.

Bohužel vás „neobťastním“ žádnou osobní fotografií paní Fialové. Nechtěla se fotit, čemuž nerozumím, ale musela jsem její přání respektovat.

Abych nezapomněla: slíbila jsem vám, že v tomto rozhovoru prozradím barvu šatů, které měla na sobě Adina Mandlová ve filmu Kristián. Většina z vás si tipla správně: levandulovou.

Reklama