Moc to bolelo. A nejen na těle. Byla jen nesmělé ošklivé káčátko, které se hodně věnovalo zpěvu, a tím se lišila. To stačilo k tomu, aby ji děti nepřijaly mezi sebe. Stala se tak laciným terčem pro posměch, popichování a přinejmenším aspoň dloubnutí…
„Schovávali mi učebnice, roztrhali žákovskou, posmívali se mi. Učitelky bohužel spíše předstíraly, že nic nevidí,“ vzpomíná s vážnou tváří jinak usměvavá zpěvačka Markéta Poulíčková.

 

To vše je už jen hořká vzpomínka. Minulost, kterou by zpěvačka nepřála někomu zažít. Bylo to pro mě hodně smutné období. Myslím, že je nesmírně důležité, aby se nahlas řeklo, že k šikaně na školách dochází, že existuje. Velmi vítám aktivity projektu Minimalizace šikany a ráda jsem se stala jeho patronkou. Chci dodat odvahu a povzbuzení všem dětem, které se ocitly v podobné situaci,“ řekla pro Ženu-in patronka kampaně Školní rok bez šikany.

V rámci ní se do 4200 škol dostal jeden milion plakátů s informacemi pro učitele, žáky i jejich rodiče. Ty vysvětlují, jaké podoby šikana může mít a kam se její oběti mohou obrátit s žádostí o pomoc.

 

Plakáty mají čtyři podoby. Jedna je pro učitele do sboroven. Plakáty jim například radí, jak poznat, že žáka někdo šikanuje. Najdou na něm devět kroků, jak ji už od počátku řešit. Další leták je určen rodičům. Na ty zase apeluje, aby si více všímali změn v chování svého dítěte a mluvili s ním.

 

Letáky pro školáky jsou rozděleny podle věku. První varianta je určena žákům prvního stupně. Vyzývá je k tomu, aby sledovali, zda se jim nebo někomu jinému v kolektivu náhodou někdo neposmívá, nebere jim věci, nebo je dokonce nebije. Plakát pro starší vyzývá k větší angažovanosti. „Snaží se jim vysvětlit, že by neměli nechat být to, co není fér,“ řekla koordinátorka projektu Jana Udatná. Záměrem kampaně je také vyjasnit, že oznámit šikanu neznamená udavačství.

 

„Využíváme právě začátku školního roku, kdy učitelé se svými žáky nastavují nová pravidla a mnohde vznikají i celé nové kolektivy,“ říká manažerka Nadace O2 Ivana Šatrová, která celou kampaň zajišťuje. „Chceme tak školám pomoci  k otevřenější atmosféře a komunikaci ve třídách.“ Podle průzkumů z předchozích let poznalo šikanu až 40 procent dětí.

 

Rozdíl mezi škádlením a šikanou

 

Rozdíl mezi šikanou a škádlením nejlépe pozná ten, komu je ubližováno. Při škádlení je mezi oběma stranami vyrovnaný poměr sil, tzn. není vítěze ani poraženého. Škádlení je pro obě strany legrací, zábavou. Šikana je pro jednu stranu zábava a legrace, pro druhou ponižování a bolest.

 

Vnitřní rozdíl je veliký. Jestliže svého kamaráda škádlím, tak očekávám, že to bude legrace nejen pro mě, ale i pro něj. Ale když vidím, že to jako legraci nebere, že je zraněný, pak pocítím lítost a omluvím se mu.


U šikany je to obráceně. Agresor chce druhému ublížit, chce ho ranit. A má z toho radost. Nejenom, že se mu neomluví, ale své chování opakuje. A většinou násilí stupňuje.


Když někdo někoho škádlí a on mu jasně řekne, aby toho nechal, tak to musí respektovat. Jinak se jedná o porušování práva druhého člověka. A to má už k šikanování blízko.

 

Když se řekne školní šikana

 

O školní šikaně hovoříme, pokud jeden nebo více žáků úmyslně, často opakovaně, týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu fyzickou i psychickou agresi a manipulaci.

 

Šikana je přítomna na většině škol, není ovšem zvykem o ní mluvit. Diskuse a medializace přichází bohužel až v momentě extrémních případů. Hlavním důvodem je obecná neznalost různých forem a vývoje šikany.

 

Čtěte také náš příběh o šikaně: Netušili jsme, jak se syn trápí

 

Máte také zkušenost se šikanou ve škole? Bojíte se, že by vaše děti mohly něco podobného zažít?

Reklama