Říkejme mu jenom pan V. Pootevřeme okno do jeho života a sledujme, co bylo tím oknem vidět. Nebylo to nic příjemného a nikdo z nás mu to nepřeje. A přesto - suďte sami a suďte pečlivě...

Pracoval ve středně velké firmě jako konzultant - specialista. Ze začátku oblíbený (snad až na jednu bezvýznamnou mladou kolegyni, která mu od prvního dne nemohla přijít na jméno), elegantní, oslňující svými znalostmi. Přesný, pečlivý (jak se ostatně na jeho postavení slušelo), oblíbený u vedení. Koneckonců byl to kůň paní ředitelky.

Postupem času ale začal jeho lesk poněkud vadnout. Ne že by pan V. ztrácel na odbornosti nebo snad jeho pečlivě nachystané šaty nebyly vždy úzkostlivě čisté a upravené. To kolegové na něj nasazovali psí hlavu. Ubližovali, rýpali ... informace nedostával a když, tak pozdě nebo zkreslené.

Přestal se dovídat i o poradách - a jeho účast na nich vždycky začínala tím, že mu vytkli pozdní příchod. To jest, začínala by tím, kdyby mu někdo řekl, že se vůbec nějaká porada koná... 

V místnosti se vždycky rozhostilo ticho, když vešel - nikdo se s ním nechtěl bavit, maximálně si vyslechli pár vtipů a nuceně se zasmáli.

Samozřejmě, pracovník jeho kvalit to zpočátku nijak nepociťoval, jen si - tu a tam - postěžoval na vedení. Koneckonců paní ředitelku dobře znal a občas s ní poseděl u vínka už dřív, tak proč by se teď měl zbytečně trápit?  Navíc mu většinou dala za pravdu. Postupně ale i ona začala mít výhrady - práce, zpočátku velmi oceňovaná, byla teď považovaná za podřadnou nebo dokonce méněcennou, úkoly, které pan V. dostával, byly čím dál tím těžší a nesmyslnější.

Nechápal, co do jeho okolí vjelo - on se přece uvedl, jak uměl nejlépe, v práci zůstával dlouho do noci a několikrát jej za to pochválili přede všemi na poradě, nikdy nikomu neřekl křivé slovo. Všechno vyvrcholilo - jak jinak - jeho odchodem, který ho velice mrzel.

Úsilí pomoci svojí známé jej stálo pět let života, ale nakonec mu zbyly jen oči pro pláč.

A teď ... čárymáry fuk ... každé okno - i to do duše - má dvě strany...

Přišel jednoho dne, zasedl ke stolu, kde předtím seděla nejmladší konzultantka a jednoduše jí řekl, že on má vyšší postavení, a proto si musí nechat její stůl. Nebylo pochyb, že je to stůl jako stvořený pro šéfa oddělení, ale to on nebyl. Byl to prostě jenom jeden z mnoha známých paní ředitelky, jeden z těch, co přišli a zase odešli, aniž by do firmy něco vložili.

Nikdo nepopíral, že ten člověk dělá dojem svým vzhledem - koneckonců jeho žena byla doma a starala se převážně o něj. Dítě měli v internátní škole, aby paní V. stíhala full service pro manžela. Ten jí odplácel tím, že dlouho do noci zůstával ve firmě a surfoval po eroticky laděných stránkách.

Vzhled byl dokonalý, se znalostmi to bylo horší. Uplatňoval svoje vědomosti vždy a všude, ale bohužel byly povětšině teoretické. Klientům firmy bylo jedno, že na straně té a té je v příručce takový a takový předpis, když ho konzultant nebyl schopen aplikovat v praxi. Potřebovali někoho, kdo jim poradí v konkrétní situaci - a to pan V. neuměl. Nikdy to ani nepotřeboval, protože většinou proplouval životem chráněn perutěmi svých přátel - nebo přátel svého otce, mám-li být přesná.

Jistě, každý z nás někdy měnil profesi a každý z nás se musel nejprve seznámit s novým prostředím a naučit se nové dovednosti, ale týdny plynuly rychleji než voda a pan V. neudělal ani ten nejmenší pokrok.

Pokud vůbec dostal nějaký termínovaný úkol, museli jej udělat ostatní - a nikdy se nedočkali, že by skromně utrousil: "Mně se nedařilo, tak mi kolega pomohl."

Rychle se ukázala i jeho další nectnost - chodil donášet na vedení. Cokoliv před ním kdokoliv řekl, bylo v ředitelně za pár minut tak jistě, jako by to člověk položil ředitelce na zlatém podnosu. Kolegové se už báli promluvit, protože pan V., neměl-li dost nových zpráv, si prostě vymýšlel, jen aby měl důvod "zajít na decinku". Nakonec s ním přestali komunikovat úplně, jen ho zdvořile trpěli.

Nebylo možné mu přidělovat úkoly, odpovídající jeho zařazení a platu, nebylo možné ho pouštět ke klientům, kteří si na něj neustále stěžovali. Jakýkoliv sebelépe míněný pokus pomoci mu nebo jej aspoň upozornit na chyby se okamžitě obrátil proti tomu, kdo se snažil - všechno bylo vnímáno jako osobní útok a bylo to posuzováno jako důvod k okamžité stížnosti nebo nařčení z neupřímnosti a závisti. A když pak pan V. odešel, všichni si oddechli.

A ty nešťasné porady? Veškerá komunikace mezi vedením firmy a zaměstnanci probíhala pomoci intranetu, na kterém visel i podrobný rozpis porad. Každý ze zaměstnaců dostával upozornění, že se porada bude konat, ještě ten den půl hodiny před ní. Pan V. si ovšem po půl roce intranet sám vypnul, protože mu to "neustálé buzerování" lezlo krkem...

Jakákoliv podobnost s postavami žijícími je čistě náhodná.

A ještě dovětek: v žádném případě bych nikdy netvrdila, že mobbing neexistuje nebo že si za něj oběti mohou samy. Tvrdím jen, že každá mince má dvě strany - a že je nutné pečlivě zvážit, na čí stranu se mají misky vah přiklonit. Koneckonců - skutečná spravedlnost je, jak známo, slepá...

              
Reklama