Před láskou jsem dala přednost studiu
Oproti spolužačkám jsem byla neprůbojná, nijak hezká „šedá myš“, ze které si už děti na základce utahovaly a psychická šikana pokračovala i na střední škole. A nejčastějším strůjcem posměšků byl ten, koho jsem tajně milovala – Marek. Podle něj jsem byla nepovedený „exemplář“, který byl dobrý akorát na to, aby dával opisovat úkoly, napovídal, ale hlavně byl terčem ponižování a zlomyslností. Svoje trápení jsem nosila v sobě, ale máma samozřejmě poznala, že něco není v pořádku. Tak dlouho naléhala, až jsem se jí svěřila. „Nenech si těmi puberťáky otravovat život, za jejich urážkami jsou jen jejich vlastní komplexy. A hlavně mysli na to, že po maturitě už je nikdy neuvidíš a na vysoké škole se ti nikdo vysmívat nebude,“ chlácholila mě máma. I když mi do maturity zbývaly tři roky, věděla jsem, že ve studiu budu pokračovat. Nejenže jsem byla premiantkou třídy, ale moji rodiče byli lékaři a já odmala toužila dělat stejné povolání.

Na vysoké škole jsem už mindráky netrpěla
Časem sice posměšky a urážky slábly, ale přesto si mě v den maturity Marek naposledy vychutnal. „Jestli se skutečně staneš doktorkou, tak raději odjeď na blízký východ, protože jedině tam bys neděsila pacienty, jelikož bys´ musela nosit burku!“ Jeho smích mi drásal duši. Máma byla jako vždy nad věcí a domlouvala mi, abych se s hloupostí druhých netrápila. Navíc, když Marek a pár dalších „vtipálků“ maturitu nezvládli a zesměšňovali mě jen proto, že narozdíl ode mě v hlavě měli slámu a do budoucna neměli žádný cíl. „Zapomeň na ně – začínáš novou životní kapitolu a věř, že ta bude pozitivní a hlavně naplňující.“ Moudrá slova mámy se stala mojí mantrou a po nástupu na vysokou jsem jí dala zapravdu. Studium medicíny mě nejen moc bavilo, ale navíc se sešla skvělá parta, ve které se mi už nikdo nevysmíval. Získala jsem spoustu přátel a díky tomu, že mě spolužačky zasvětily do módy a kosmetiky, se „vyloupla“ nejen moje vizáž, ale hlavně sebevědomí. Třešinkou na dortu bylo seznámení s Davidem, který studoval o dva ročníky výš.

Tentokrát jsem to byla já, kdo měl navrch
Po promoci jsem nastoupila na ARO do nemocnice, ve které na onkologickém oddělení pracoval David. Moc jsme se milovali, a i když jsme se dohodli, že s dětmi počkáme, krátce po mé promoci jsme se vzali. Byla jsem šťastná a traumatizující zážitky z gymnázia jsem vytěsnila ze vzpomínek. Když jsem v nemocnici pracovala deset let, při jedné z mých nočních služeb na oddělení přivezli starší ženu v bezvědomí. Paní prodělala mozkovou příhodu a po vyšetřeních jsem šla vyhledat jejího syna, který ji do nemocnice přivezl. Když jsme s Markem proti sobě stanuli tváří v tvář, nevím, kdo z nás dvou byl víc překvapený. Nebylo to ode mě profesionální, ale za všechna dřívější příkoří jsem si rýpanec neodpustila. „Pokud ti nevadí, že tvou mámu bude léčit ženská, které jsi doporučil kariéru leda tak na blízkém východě a nošení burky, řeknu ti, co tvé matce je i jak ji budeme léčit.“ Stydlivě sklopil oči a já už zase byla profík. Zatímco jsem mluvila, uvědomovala jsem si, že z toho dřívějšího „playboye“ nic nezbylo. Marek měl ztrhanou tvář a jeho celková vizáž dávala tušit, že se mu valně nedaří. Když jsem domluvila, řekl mi, že se přece nebudeme pitvat ve starých věcech, navíc když to byly jen puberťácké legrácky. Dokonce měl tu drzost, že mi začal skládat komplimenty a pozval mě na kávu - prý že si určitě budeme mít hodně co říct. Povýšeně jsem se na něj podívala a odsekla, že na kafe mě zve můj manžel a kromě informací o stavu jeho matky si s ním určitě nemám co říct.
 
Když jsme Markovu maminku po třech týdnech propouštěli, Marek se chtěl rozloučit, ale můj chladný pohled ho zarazil. Naposledy jsem si změřila muže, který mi způsobil tolik ponížení a trápení, a s obrovským pocitem úlevy jsem se šla věnovat pacientům.   

Uložit

Uložit

Také si přečtěte:

Uložit

Uložit

Reklama