Silvie Koblížková

Pamatujete si okatou Uzlinku, dceru Miroslava Donutila z filmu Pelíšky? Možná ji právě teď pravidelně vídáte v seriálu Rodinná pouta. Pokud se nedíváte, pak zase možná marně pátráte, kam se tato sympatická herečka  ztratila a co všechno vlastně dělá.  Seznamte se se Silvií Koblížkovou…

 

Od natočení Pelíšků uplynulo hezkých pár let. Co jste dělala od té doby, než přišla nabídka na Rodinná pouta?

Studovala jsem střední školu a pak šla dělat za bar. V té době mi to vyhovovalo, protože za barem se dají vydělat slušné peníze a já jsem se mohla osamostatnit.

 

Kdo vás vlastně objevil pro Pelíšky?

Už jako malá jsem chodila do dramatického kroužku, kam jednoho dne přišel někdo z castingu od Jana Hřebejka a hledali děti do seriálu pro Českou televizi „Kde padají hvězdy“. Pozvali mě na casting a vybrali mě. To byla moje vůbec první zkušenost s natáčením a první spolupráce s Honzou Hřebejkem. V roce 1996 jsem točila film „Jak se dělá opera“ režiséra Petra Weigla, poté jsem hrála malou roli ve filmu „Bídníci“ (USA). V roce 1997 se mi znovu ozvali od Honzy Hřebejka s tím, že mě zvou na konkurz na „Pelíšky“, ale já jsem v tu dobu měla příušnice a ležela doma ve čtyřicítkách horečkách. Nemohla jsem se zúčastnit, takže jsem to považovala za ukončené. Asi za čtrnáctí dní mi znovu zavolali a oznámili mi, že jsem tu roli dostala, protože  už mě Honza Hřebejk zná a chce, abych roli Uzlinky hrála já. Byla jsem velmi mile překvapena.

 

Pelíšky vyvolaly ohromný divácký zájem. Připadala jste si díky nim slavná?

Určitě ne. Spíš jsem byla v rozpacích, když mě někdo poznal třeba na ulici a dost jsem se styděla. Až teprve teď s odstupem času si velmi vážím toho, že jsem hrála v tak úžasném filmu.

 

Co váš filmový otec Miroslav Donutil? Byl alespoň trochu podobný vašemu opravdovému?

Myslím že ne. (úsměv)

 

Zůstali vám z natáčení Pelíšků nějací přátelé, se kterými se pravidelně stýkáte?

Pravidelně se vídám hlavně s Kristýnou Novákovou, která hrála Jindřišku. Jsme kamarádky. Michal Beran, alias můj brácha Michal je z Brna, takže s ním bohužel ne. Honzu Hřebejka vídám jen občas, ale pokaždé se s ní setkám hrozně ráda.

 

Nestyděla jste se při natáčení Pelíšků jako začínající herečka mezi tolika filmovými osobnostmi?

Dneska bych měla asi větší trému, ale jako dítě sem to moc neřešila.

 

Čím jste chtěla být jako malá holka?

Prodavačkou, letuškou a tak různě, ale herečkou ne. (úsměv)

 

 

Silvie Koblížková se narodila 14.1. 1985 v Praze ve znamení Kozoroha. V roce 1995 hrála v seriálu České televize Kde padají hvězdy, o rok později se představila ve filmu Jak se dělá opera.  V roce 1997 si ji režisér Jan Hřebejk vybral do filmu Pelíšky, kde ztvárnila svou zatím nejvýznamnější roli Uzlinky. Neuspěla při přijímacích zkouškách na konzervatoř, vystudovala manažersky zaměřenou školu. Chvíli se živila jako barmanka, v součanosti hraje roli puberťačky Kristýny v seriálu Rodinná pouta. V divadle Pod Palmovkou ji můžete vidět v divadelním představení Postel plná cizinců.

 

 

Kdy jste si poprvé řekla, že zkusíte herectví?

Myslím, že jsem si to ani nijak neříkala. Prostě jsem navštěvovala kroužky jako klavír, flétnu, výtvarku, tanec a dramaťák…a pak to přišlo tak nějak samo.

 

Nevzali vás na konzervatoř, bylo to tehdy velké zklamání?

Ani ne. Přičítám to tomu, že jsem nikdy neměla takové ambice, že nutně musím být herečkou.

 

Bylo pro vás překvapením, když jste dostala nabídku na roli Kristýny v seriálu Rodinná pouta?

Překvapení to bylo veliké. Už jsem ani nepočítala s tím, že se k herectví někdy vrátím, brala jsem to jako uzavřenou kapitolu. Zároveň  jsem měla i obavy, jestli to vůbec ještě „umím“, když jsem to nedělala takovou dobu.

 

Se seriálovou Kristýnou poměrně dost mlátí puberta, má problémy s láskou, s rodiči. Je vám alespoň v něčem podobná?

Není mi vůbec blízká. Já jsem taková nikdy nebyla, ani v těch šestnácti letech.  Nemyslím si, že je zlá, ona za to prostě nemůže. Nikdo na ni neměl čas, nikdo ji nevychoval, a proto se chová tak, jak se chová.

 

Když přišla nabídka na roli Kristýny, měla jste prý možnost odcestovat na nějaký čas do Austrálie. Nelituje teď, s odstupem času, že jste dala přednost natáčení?

Nelituji. Dělám práci která mě baví, a to je pro mě velmi důležité.

 

Změnila vám role Kristýny nějak zásadněji život?

Díky “Poutům” teď hraji divadelní představení Postel plná cizinců. Je to má první příležitost na jevišti a jsem nadšená. Ani jsem netušila, že mě divadlo takhle vezme.  Tímto všechny zvu, ať se na nás přijdou podívat do divadla Pod Palmovkou, kde „Postel plnou cizinců“ hrajeme.

 

Kristýna patří v seriálu Rodinná pouta mezi vedlejší role. Dokáže vás uživit?

Momentálně mám “Pouta” a ještě divadlo a jakž takž to stačí. (úsměv)

 

Je nějaká role, ať už filmová nebo divadelní, kterou byste si jednou s nadšením zahrála?

Nemám žádnou vysněnou roli, ale mám ráda spíš komplikovanější postavy.

 

Umělci a zvláště herci nemají jednoduchý život. Už víte, co budete dělat, až skončí Rodinná pouta?

Nevím a zatím to ani neřeším. Nějak bylo, nějak bude. (úsměv)

 

 

 

Pohybujete se ve světě showbyznysu. Je něco, co vás na něm opravdu štve?

Já myslím, že se mě showbyznys moc nedotýká. Nejsem typ člověka, který by chodil na všechny akce, kde jsou spousty fotografů…a ani se vlastně necítím být nějakou „celebritou“.

 

Vystudovala jste střední manažerskou školu. Myslíte, že se manažerské činnosti budete někdy věnovat?

Myslím, že ne. (úsměv)

 

Co ráda děláte ve volném čase?

Teď se hlavně už moc těším na léto! Na výlety, na procházky na dovolenou. Ráda trávím volný čas s rodinou a s přáteli, pak už je jedno co za činnost zrovna děláte. Hlavní je, že je máte a že můžete být s nimi. 

Reklama