Věříte-li na věci mezi nebem a zemí, jistě věříte i na ochranné bytosti. Čtenářku Vladku006 chrání bytost jménem Momo - malý tvor v kápi. Přijde, kdykoli ho Vladka006 zavolá, a vždy jí dobře poradí, pomůže. Poprvé se s ním setkala, když zachraňovala epileptika.

Momo je malý tvor v kápi, který pomáhá čtenářce Vladce006. Nikdo jiný ho však nevidí. Více už najdete v jejím dopise, který vám všem zaslala jako reakci na diskuzi pod svou úvahou o Kameni mudrců (viz: Pochopit Kámen mudrců je jako upéct jablečný koláč)...


Milé čtenářky,

moc mě potěšila odezva na článek Kámen mudrců. Doufám, že se nezlobíte, že odpovídám takhle neosobně, hromadně, ale času moc nazbyt nemám :(.
Dost z vás mě kontaktovalo a děkovalo za článek a také dost z vás chtělo vědět, co je po smrti? Přece smrt nemůže být konečná, přece naše vědomosti nemůžou odejít vniveč? Existuje život po životě, reinkarnace, ráj a peklo, něco mezi nebem a zemí?

Na něco mezi nebem a zemí rozhodně věřím. Mám několik zážitků po kterých jsem věřit začala.
Když mi bylo 10 let, narodila se má poslední sestřička. V necelých třech letech mi vyprávěla, jak jsme spolu kdysi žily v Číně a ona se o mě starala, že jsme neměly rodiče, že nám zemřeli. Od mala měla panický strach z ohně, prý jsme spolu žily v klášteře, který vyhořel. A prý sestřičce tu péči nyní musím vrátit, proto je ona maličká a já velká. Dost jejích předpovědí se vyplnilo. Dnes si nic ze svého dětského předpovídání budoucnosti a vzpomínání na minulost nepamatuje.

Jestli je něco mezi životem a dalším životem a co?

V dětství jsem žila v domě mého otčíma, kde mu zemřela bývalá žena a dům byl postaven na polní nemocnici z dob napoleonských válek. Často jsme ze sklepení slyšeli kroky a hlasy a nikdo tam nebyl. Několikrát jsme prošli sklep a nic, nikoho jsme nenašli. Doma jsme se mezi sebou o tom nebavili, aby si druzí nemysleli, že jsme se zbláznili. Takhle to šlo asi rok. Jednou jsme se ségrou koukaly na TV, když v tom se samo od sebe zhaslo světlo. Řekla jsem: „Asi žárovka.“ A samo se zase rozsvítilo.
Ségra na to: „Jestli jsi duch, tak blikni ještě jednou.“ Světlo bliklo. Já: „Cožpak se takhle bliká? To chce pořádně.“ A světlo bliklo asi 10x za sebou. To už jsme ječely, jak když by nás na nože braly. Řekly jsme to naší mamce, ta na nás nevolala Chocholouška a řekla, že o tom ví, že se tu něco děje. Přidala jsem svou špetku do mlýna a zeptala se, jestli také vidí tady tu postavu chodit v noci po baráku. Na papírek jsme každá napsaly, jakou postavu vídáme. Všechny jsme se shodly, že vidíme bílou postavu, vysokou, mohutnější. Tenkrát jsme nevěděly, co s tím. Jak se zbloudilé duše zbavit. Jeden náš vietnamský kamarád nám na to dal vykuřovací tyčinky a od té doby byl klid.

Už jsem na duchařinu pomalu zapomněla, až Jednou v noci jsem šla z pokoje na WC. Musela jsem přes schodiště. Po tmě jsem šla pár metrů k vypínači. Už sahám pomalu na vypínač a vidím sedět postavu na schodech, byla malá, s kápí na hlavě, otočila se a smála se na mě, nešel z ní strach. Dokonce mi bylo líto i rozsvítit. Promluvila na mě: „Čekám na Tebe, odpovím Tvé otázky.“ To už jsem se lekla a vrátila s k vypínači. Nějak jsem tu postavu vypustila z hlavy a noční monolog svedla na doznívání spánku.
Až jednou...
To už jsem chodila na střední, bylo to půl roku po noční příhodě s postavou s kápí. Šla jsem s kamarádkou z tréninku, byl podzim a už skoro tma. Šly jsme mlčky ulicí a před námi ležel kluk. Docela mladý. Zarazilo mě, že má pěnu od pusy. Lidé kolem chodili a nikdo nepomohl. Zkusila jsem na něj mluvit. Kamarádka se odvážila i zatřepat. Nějaký pán na nás hulákal z okna, že ten kluk se tady válí zfetovanej už asi 10 minut a nějak podivně se kroutil. Napadl mě epileptický záchvat. Maminka byla zdravotní sestra a kurz první pomoci do nás hustila horem dolem. Navíc na karate nás učili, že každému se musí pomoct. Neváhaly jsme, zavolaly záchranku a do příjezdu záchranky (nejdelších 10 minut v mém životě) jsme kluka udržovaly při životě za pomoci dispečerky. Zachránáři dojeli a klukovi se zastavilo srdce. Viděla jsem malý stoupající šedý obláček a slyšela jak záchranář řval: „Sakra, srdce, vyndej šoky!“ Sledovala jsem ten obláček a křičela: „Pojď zpátky, pojď zpátky.“ Zachranáři začali s masáží srdce. Obláček se vrátil. Kluk se ke mě otočil a řekl: „On na tebe pořád čeká. Momo je stále s tebou.“ Víc mi toho nestačil říct, měl už kyslík na puse a dostal injekci na uklidnění. Záchranář mi řekl, ať si z toho nic nedělám, že po epileptickém záchvatu jsou lidé nějaký čas v limbu.
Přemýšlela jsem v noci, kdo je Momo. Věděla jsem, že po tak hrůzném zážitku neusnu. Zašeptala jsem do tmy. „Momo.“ Za chvilku u postele stála malá postava s kápí na hlavě.
Chodil ke mě, kdykoliv jsem ho zavolala. Ptala jsem se ho na vše, co mě napadlo. Ptala jsem se kdo je a proč tu je. Prý udělal něco moc ošklivého a aby činy odčinil, hlidá mě, je se mnou od narození až po smrt. Volám ho dokonce i k věštbám. Vím, že vidí dál než já. Vidí dopředu a dozadu. Prý je andělem, mým osobním strážcem, odrazem mé duše, nejlepším přítelem, a také mou smrtí. Od té doby se na smrt koukám trochu jinak. Nebojím se jí. Jestli na mě čeká přítel, který mi po fyzické smrti podá ruku a převede mě přes řeku duší, nemám se čeho bát :).

Jestli je peklo?
Peklo je tady na zemi a my jsme čerti :). Peklo si děláme sami. Sami sebe soudíme a odsuzujeme. Sami se zabijíme, týráme, znečišťujeme si životní prostředí. Peklo není. Mělo by být pod zemí a tam je leda tak žhavé zemské jádro.
A co nebe?
Určitě bychom se měli chovat, jako kdyby bylo místo, kam chodí hodní lidé. Tím nemyslím, znát nazpamět Bibli, dodržovat desatero, žít asketickým životem,... Ale žít tak, abychom neubližovali vědomě druhým. V jednom kostele jsem četla nápis: „Jednou budeš souzen za všechny své skutky, za ty špatné, ale i za ty dobré, které jsi mohl udělat a neudělal.“

A co karma, osud, karmický dluh a jeho splácení?
Nedokáži si představit, že by nás někdo sledoval, nějaký bůh nebo bohové a hodnotili naše činy, pak posuzovali a znovu posílali na zem, dali nám osud, který musíme odžít. Na planetě je nás tolik, že si prostě nedokáži nic takového představit. Myslím si, že nejlépe my sami víme, čeho jsme se dopustili a tak nejlíp soudit můžeme sami sebe. Nejlépe člověk sám dokáže říct, co by se chtěl ještě naučit, co by chtěl prožít.
Druhého bychom soudit neměli. Nevíme, čím si prošel, co vše zažil a jaké měl možnosti. Tím, že někoho odsoudím, tak si koleduji o to, aby se mi přihodila podobná situace jako souzenému. A pak se možná zachovám stejně a nebo hůř s horšími následky.
Osud si tvoříme převážně sami. Je lehké svést náš životní úděl na nějaký osud. Mnohem těžší je se postavit problému čelem. Každý z nás zažije v životě něco těžkého, něco co považuje za osudový zlom, osudovou událost, osudové setkání. Věřím, že pár takových osudových bodů je. Ale pořád máme dost velký prostor na to, abychom si se životem naložili podle svého uvážení.
Jednou mě napadlo, že bych se mohla nechat zhypnotizovat, abych zjistila, jestli jsem fakt byla ségra mojí ségry v minulém životě a co jí dlužím, zda jsou minulé životy pravda. Jestli nějaký minulý a budoucí život je, určitě není náhoda, že si minulý život nepamatujeme. Možná bychom moc spoléhali na to, že svoje chyby odčiníme příště, příště se tomu člověku omluvíme, teď se nám nedaří, tak se zabijeme skokem z mostu a zkusíme to příště. Tudíž si nepamatujeme ani svoje činy a potažmu i dluhy a není co splácet. Bylo by jednoduché říct: „Manžel je na mě zlý, podvádí mě. Asi jsem taková na něj byla v minulém životě. Není co řešit. Splatím mu to a příště se sejdem ve svazku manželském s čistým štítem.“ Těžší je položit si otázku: „Co mi to přináší a co já?“  Vykašlete se na vztah a budete mít nový, hezký nebo budete sami a budete smět dělat věci, na které jste před tím neměli náladu. Postupem času poznáte, kam vás nehezká událost posunula, co vám přinesla. Když nezakusíme nenávist, neštěstí, nejsme schopni dostatečně ocenit lásku a štěstí. Měli bychom žít, jako bychom měli jen život jeden jediný.

Jsem vděčná za každou událost, která se mi přihodila. I za ty špatné. Nakonec každá špatná byla pro něco dobrá. Jedny dveře se zabouchly, div mi nos neurazily, druhé otevřené jsem hledala někdy hodně dlouho, ale vždy jsem je našla. Už jako studentka jsem měla za sebou plno hořkých okamžiků, plno těžkostí, byla jsem naštvaná na všechny svatý, že mi nepomůžou. Dnes jsem jim vděčná za ty útrapy. Nejsou to žádné dluhy z minula, ale situace, ze kterých se můžu poučit, vyvarovat se jich a díky nim si vybudovat lepší život.

Vladka006

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.

Čtěte také...

Reklama