Asi před devíti lety jsem se na závodišti seznámila trošku blíž s jedním klukem, který velice dobře jezdil na koni - přesněji - který docela fest vyhrával. Nejprve jsme se bavili jen pracovně, pak jsme si občas povídali, a pak nám pomohl sehnat nový dům a už nějakých šest let jsme skoro jeho sousedi.

Zajímavé na tom bylo, že jsme oba měli od prvního setkání pocit, že se známe mnohem déle, a mnohem víc než jen od vidění, ale ani jeden jsme nedokázali říct, odkud. Řešili jsme to horem dolem - on byl z vesnice 35 kilometrů od Brna, kde jsme tehdy bydleli, v jeho vesnici jsem nikdy nebyla, ke koním jsem chodila jen ve všední den dopoledne, on v Brně jezdil jen po závodech, tedy o víkendu...prostě nijak nám to nevycházelo, že bychom se mohli někdy před tím setkat. Dokonce i když byl na vojně v Kežmarku, kam jsem občas zajela, byl tam na 100% jindy, než já.

Nakonec to rozhrábl až jeho kamarád. Seděl s námi u piva a když se opět začalo rozbírat, jestli jsme už na něco přišli, tak z něj vypadlo:"Já ti, ty vole, říkal, ať na tu maminu nepískáš, že si tě bude pamatovat!!!!" no ovšem - před 18 lety pracoval kamarád asi měsíc v Brně a po práci sedával na zahrádce v hospodě, kolem které jsem vozila syna na procházky...jenže tehdy vážil o 20 kilo víc, než dnes a měl vlasy skoro po pás, takže se nebylo co divit, že jsem si ho nedokázala zařadit. Jen to podvědomí pracovalo...

Pajda

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Stejně je, Pajdo, užasné, že si pamatuješ člověka, který na tebe před 18 lety zapískal na ulici. Už tehdy tě na něm muselo něco hodně zaujmout. A samozřejmě naopak, protože on si pamatoval tebe. Simona

Jaké zvláštní seznámení jste zažily vy, milé čtenářky? Napište mi o tom na adresu:

redakce@zena-in.cz

 

Reklama