Stále to samé. Zlý farář zneužije neviňátko, jeho nadřízení celý případ tutlají. Jenže se to nedaří věčně, vždy se najde nějaký šťoura a společnost je rozhořčena. Aby taky ne, církev, od které se očekává, že bude nositelkou hodnot, je v morálním bahně. Přichází ztráta důvěry a nechuť k instituci jménem církev.

Katolíci získávají dojem, že někdo vede štvavou kampaň proti nim. Ale tak to není. Ve skutečnosti by podobné delikty vyvolaly pozornost i tehdy, kdyby šlo i o učitele nebo politika. Přesto si lidé myslí, že mezi kněžími je víc úchylů. Není. Větší pozornost budí tyto případy především proto, že „společenská nebezpečnost“ pedofilie je vysoká. Navíc i ve velmi ateistickém Česku mají lidé vůči církvi vysoké nároky.

Není divu, když se církev snaží prosazovat poměrně přísná pravidla morálky. To je téměř vždy neoblíbená role. Tak společnost vlastně ráda vidí, že se objevil nějaký ten škraloup. Oč je církev tvrdší ve svých pravidlech, o to ostřeji ji společnost vše vrací.

I u nás bylo několik případů, kdy kněz zneužil dítě. Vladislav se poměrně pozdě rozhodl pro kněžství, do semináře vstoupil až po třicítce. Z části proto, že si nikdy nerozuměl se ženami a z části to bylo přání matky. Studia se mu dařila, a tak brzy nastoupil jako duchovní správce do malé farnosti. Postupně mu začalo docházet, že ho stále více přitahují mladá děvčata. Tu přišlo jemné objetí, pohlazení, políbení a jeho fantazie pracovala. Byl jen muž a k tomu pedofil.

Na malém městě se nic neutají. Objevilo se několik bulvárních článků, reportáž v televizi, petice za jeho odvolání. Vladislav byl stále zoufalejší, měl ty dívenky opravdu rád a najednou jdou po něm jak hladoví psi po mase. Několik pozvání na kobereček od biskupa. Varovně zdvižený prst církve. Ale přesto biskup na veřejnosti mlčí. Další bulvární články a další mlčení. Vlastně nikdo nic neví.

Církev se zuby nehty drží pravidla zatloukat, zatloukat a zase zatloukat. Všelijaká podivná odškodnění, přesuny farářů na druhé, často i na třetí místo, a hlavně významné mlčení jsou jen povrchem celého problému. Právě tato nečestnost v jednání způsobuje mnoho nepříjemností. Jen málokterý představitel církve by dokázal říct: „Ano, můj podřízený je pedofil, zneužil tři děti, já o tom vím, a proto ho zbavuji možnosti konat kněžské povolání a předávám ho policii.“ Místo přiznání skutečnosti společnost slyší jen podivné zahuhňání o tom, že ten či onen pastýř zklamal a Bůh mu odpusť.

Vyskytují se názory, že za vším stojí celibát. Tak úplně to pravda není. Případy zneužívání dětí se vyskytují i v jiných povoláních. Celibát je spíše příznakem nezdravé atmosféry v římskokatolické církvi a občas i strachu ze sexuality. Přesto kněžství zvláštním způsobem přitahuje i podivný druh lidí. Část budoucích kněží si v semináři léčí strach z vlastní sexuality, a tak trochu se případně snaží utéct od své úchylky.

Římskokatolická církev není demokratická, veškerá moc přichází svrchu. Vzniká tedy prostor pro manipulaci a jsou lidé, kteří se nechávají ovládat rádi. Navíc, obyčejní lidé nemají možnost odmítnout kněze, kterého nechtějí. Biskup ho jmenoval a basta. Věřícím zbývá jen potupné psaní petic a dopisů, víc nemohou.

Podřízenost, poslušnost, loajalita a sexuálnost ve spojení s nemožností cokoli změnit podle jasných a průhledných pravidel vede k tomu, že se do služeb církve hlásí nezdravá skupina lidí. Ne vždy to nutně musí být lidé sexuálně zvrhlí, spíše mají nevyřešený vztah k autoritě a vyhovuje jim šedá mlha, kdy nic není jasně vidět. V okamžiku, kdy mocenské vztahy v církvi budou průhledné, bude čistší i zbytek.   

   
Reklama