Připadám si už jako moralista. A možná nejen sobě. Ale prostě to, co se mi stalo v pondělí kolem jedenácté večerní v tramvaji, nějak nemůžu přijmout za svoje. S fotbalovými chuligány jsem se setkal v podstatě poprvé a je mi z nich na zvracení. Naštěstí jich nebylo moc a nebylo to na dlouho, ale i tak mi stihli zošklivit běhání za kulatým nesmyslem ještě víc, než tomu bylo dosud.
Nastoupil jsem na zastávce Šumavská do tramvaje a těsně před tím, než řidič zavřel dveře, vyletěla z tramvaje jedna z těch červených sedaček. Vůz byl skoro prázdný, byl jsem v něm jen já, nějaká slečna, milenecký pár a dva siláci z tábora Sparty. Ožralí a kurážní, dnes ano, zítra zas sednou za stoly a budou sekat dobrotu. Ale ne dneska, dneska demolují tramvaj.

Měl jsem skočit k nouzovému tlačítku a tramvaj zastavit, utekli by sice, ale sedadlo se mohlo dát zpátky. Jenže po bitvě je každý generál. Tak mě aspoň napadlo, že pokud nevystoupí na Náměstí míru, skočím za řidičem a nechám je zavřené v tramvaji, než si je někdo vyzvedne. Jenže chyba lávky. Byla to ta stará tramvaj, kde stačí škubnout madly na dveřích, a ty se otevřou. Vypotáceli se na první křižovatce.

Měl jsem je vyfotit na mobil. Taky po bitvě. K tomu s tím, co mám za přístroj, by to bylo stejně k ničemu. Aspoň jsem na Náměstí Míru přeběhl do prvního vagonu a řekl řidiči, ať nahlásí, že jeho sedadlo leží na zastávce Šumavská. Poděkoval a liknavě řekl, že to udělá.

Z těch dvou individuí se mi opravdu zvedá žaludek ještě teď. Ulízlé vlasy, slušňáčci Čecháčci od prvního pohledu. Siláci soumraku a pětipíva. A já nezvládl udělat vůbec nic, aby jim to neprošlo.

Přitom právě od října platí zákony, které postihují vandalství daleko přísněji, než tomu bylo dosud. A to je dobře. Jen kdyby si lidé nenechali všechno líbit a nebáli se vystrčit hlavu z krunýře. Pravda, kolem létají kulky, ale tihle dva u sebe zbraně neměli. Toho jednoho, který urval sedadlo (jak vyplynulo) a jektal, jaká že je to legrace, budu mít jako typického zástupce fanouška fotbalové Sparty zapsaného asi nadosmrti. A minimálně pár měsíců bych ho poznal.

Na spravování škod po podobných vtipálcích přitom dopravní podniky v celé republice vynakládají miliony korun. Člověka ale přepadá pocit marnosti, když vidí, že tramvaje nedemolují jen teenageři ze vzdoru proti společnosti (o kterých se to tak jasně tvrdí), ale právě takoví, jaké jsem viděl v pondělí. Opakuji se, ale je mi z toho vážně na zvracení.

Reklama