Reklama

Koloběh života nezastavíš. Rodiče vychovají své děti, od dětí se pak očekává, že se postarají o své stárnoucí rodiče. Pokud bydlí všichni pohromadě, neměl by to být problém. Ale co když jsou „děti“ ještě v produktivním věku a bydlí daleko? Pak vznikají rodinné rozepře. Jako v případě Jany a její sestry Aleny.

Jana

Jana s Alenou jsou sestry. Janě je 48 let, Alena je o dva roky mladší. Obě mají své rodiny, svá zaměstnání. A obě mají taky rodiče, tatínkovi je sedmdesát, mamince šedesát sedm let. Tedy věk, kdy už zákonitě ubývá sil a zdravotní problémy jsou běžnou součástí dne.

Jana bydlí v bytovce, v tom samém městě jako rodiče, jen o pár bloků dál. Vídá se s nimi téměř denně. Oba rodiče jsou ještě soběstační, ale když jede Jana třeba na velký nákup do hypermarketu, nakoupí i jim, občas je odveze na lékařskou prohlídku, prostě, co je potřeba. Když potřebují pomoc na zahrádce, kterou mají za městem, vyšle na pomoc i své dospělé syny.

ilustrační foto

Alena

Alena se přivdala na opačný konec republiky a s rodiči se vídá jen svátečně. Na narozeniny, na svátky, na Vánoce. A v tom je kámen úrazu.
Při minulé návštěvě, kdy maminka obou sester slavila narozeniny, na kterých si mimo jiné postěžovala, jak už ji všechno zmáhá, Jana Aleně vyčetla, že veškerou zodpovědnost a starost o rodiče nechává jen na ní. A pak, když jednou za čas přijede, tak ještě nemají nad Alenku.
„A co jako ode mě chceš?“ zeptala se Alena.
Je jí 46 let, v místě svého bydliště má dobrou práci, kterou nechce ztratit. Kdyby se přestěhovala zpátky do rodného města, žádnou práci by nenašla, protože je tam vysoká nezaměstnanost a do důchodu má ještě daleko.
Rodiče si k sobě také nastěhovat nemůže, protože má malý byt, a i kdyby nakrásně chtěla, rodiče by se stejně na stará kolena odmítli stěhovat na druhý konec republiky.
Snaží se tedy alespoň vypomáhat finančně. Přispívá rodičům na léky, pokud je u nich víc dnů, snaží se toho vyřídit a pomoci, co nejvíc může.
Možná proto to pak i působí dojmem, že toho dělá hodně, a Janiny návštěvy se stávají obyčejnou rutinou, rodiče už ani nevnímají, že je tam denně.

Maluješ dopředu čerta na zeď

Nejčastějším obsahem sesterských telefonátů tak už nebývá přátelský hovor o dětech, ale výčitky ohledně nezájmu o rodiče.
Alena má ale svoje rodiče ráda, téměř denně jim telefonuje, ptá se, jak se mají, informuje se o jejich zdravotním stavu, jestli něco nepotřebují. Snaží se v rámci možností pomáhat i na dálku, a kdyby bylo opravdu nejhůř, určitě by se muselo najít nějaké řešení. Zatím jí ale nepřijde, že by na tom byli až tak zle, jak to sestra pořád popisuje.
A tak jednou uzavřela hovor slovy:
„Jani, ještě že tam mají aspoň Tebe.“
Jenže Jana jen podrážděně reaguje:
„No jasně, tobě je hej, ukážeš se tu jednou za čas, nic nevidíš.“
„A co mám vidět? Tak mi to pověz? Co ti vadí? Už jsem ti řekla, že až bude nejhůř, budeme muset společně vymyslet nějaké řešení, ale ty už dopředu maluješ čerta na zeď.“

Tak jen doufejme, že to „nejhůř“ přijde co nejpozději a obě sestry se spolu domluví. Tak jako se kdysi domluvili jejich rodiče o tom, že je přivedou na svět.

Přečtěte si také: