Vzpomínáte si na film Osobní strážce, kde neúspěšná sestra tolik nenáviděla tu slavnou, že si na ni pořídila dokonce nájemného vraha? Doufejme, že je to jen hollywoodský příběh, ale  drobné tragédie všedních dní, které pramení z nespravedlnosti osudu, resp. rodičovského přístupu, jsou všude kolem nás.

Ivana (35 let) se narodila jako první do rodiny dvou úředníků, dnes úspěšných podnikatelů. Nikdy s ní nebyly žádné problémy, dobře se učila a bylo pro všechny samozřejmostí, když odjela z rodného města studovat na vysokou školu, při které ovšem pracovala, aby měla peníze na živobytí, protože od rodičů žádnou velkou podporu očekávat nemohla.

sestry

Její mladší sestra Jana (29 let) naopak prý nikdy o nic neprojevila větší zájem, střední školou prolezla jen za pomoci přímluv maminky u pana ředitele a po maturitě cestovala po Evropě a užívala si dospělosti po svém. Rodiče jí pravidelně posílali vysoké kapesné, a tak nebyl důvod se nějak omezovat.

Na svatbu své starší sestry Ivany přiletěla Jana z Anglie a hned se tam zase vracela, protože místní poměry pro ni nebyly dle jejích slov dost dobré, zvykla si na život v evropské metropoli bez závazků a starostí. „Já jsem se naopak přestěhovala z Prahy zpět do rodného města a s manželem jsme si od rodičů půjčili peníze na malý domek, které jsme pravidelně spláceli, i když to nebylo zrovna jednoduché, protože jsem brzy po svatbě nastoupila na mateřskou,“ vzpomíná mladá žena, která svou mladší sestru opravdu nemusí a ani se jí moc nedivíme.

Zatímco si Ivana musela tvrdě vydělat na vše, co chtěla – ať už jde o bydlení, auto, dovolenou, nebo třeba věci každodenní spotřeby, Jana dostala po svém návratu z ciziny domů od rodičů auto, aby byla mobilní a nezávislá, a později, když si našla přítele, za kterého se vdala, dokonce celý dům!

„Nemohla jsem tomu uvěřit a dlouho se to přede mnou tajilo,“ říká rozhořčeně Ivana. „Zatímco my jsme s manželem dřeli a často do noci ještě pracovali na vedlejšáku, abychom rodičům vše a včas zaplatili, moje skvělá sestřička dostala dům úplně zadarmo. A kdyby jen dům! K tomu také pěknou sumu peněz na hezké vybavení, jak jsem později zjistila,“ rozčiluje se žena, která má sice také bydlení, ale stále ještě na dluh – a k tomu jeho vybavení připomíná vetešnictví, protože na nové věci prostě rodina Ivany neměla, a tak nábytek pořídili, kde se dalo, mnohdy šlo i o darované kusy po babičce a dědovi. „Každý pes, jiná ves,“ říká o nesourodém a trochu chudě vyhlížejícím vybavení svého domu starší sestra.

A co na to její rodiče? Divili byste se, ale připadá jim to správné. „Když jsem jim minule položila jasný dotaz, proč tolik podporují svou milovanou Janičku a já budu s manželem splácet dům snad až do smrti, tak se na mě překvapeně podívali a řekli, že já si přece na to dokážu vydělat, tlumočí neuvěřitelný pohled na situaci Ivana.

„Mám strašný vztek, jaká je to nespravedlnost! Samotnou by mě nenapadlo zůstat bez práce a rodičům na obtíž, ale jak je vidět, tak možná přesně tohle chtějí? I když si spíš myslím, že sestru mají prostě raději. Ona je taková drobná, dívá se na svět bázlivě skrz své brýle a tváří se ubože, že by ji člověk dal desetikorunu, i když já bych jí upřímně řečeno nejraději jednu natáhla, protože vím, že za tou její na první pohled zranitelnou tvářičkou je pěkná vypočítavost, “ vybuchuje bez kontroly na adresu své sestry unavená Ivana, která i přes množství energie, kterou vždy disponovala, se před nedávnem z náporu práce rozstonala a byla půl roku na nemocenské

„A myslíte, že se něco změnilo? ptá se a hned sama odpovídá: „Ani náhodou. Dál jsem ta, která když by si půjčila dvacku na párek v rohlíku, tak ji musí při nejbližší příležitosti vrátit, zatímco rodiče s Janičkou v posledních dnech chodí po obchodem a vybírají společně nový gauč, protože ten starý už má celých pět let! Ha. Já mám gauč po babičce z šedesátých let a hned tak nový mít nebudu, když jde většina našich peněz na splátky rodičům. A na konec se vážně pobavíte,“ uzavírá Ivana svůj příběh. „Sestra mi nabídla, že si mohu odvést ten její starý, že by stejně musela někomu platit za odvoz. Ano, je lepší než ten můj, ale z principu to přece nemohu udělat, ne? Taky chci jednou dostat něco nového a hezkého...“

K tomu asi už není co dodat...

Přečtěte si také

Reklama