socka

Vcelku novodobý hanlivý přívlastek pro někoho, kdo podle mínění posuzovatele není právě nadprůměrně situován. I své jinak mimořádně dobrotivé dvanáctileté dcerce jsem byla nucena nedávno vysvětlit že: „Chudoba cti netratí“.

„Kdyby tady, mami, zvonila taková divná holka, prosím, řekni jí, že nejsem doma,“ požádalo mě dítko.

„Pohádaly jste se, nebo máš nějaký problém?“ ptám se starostlivě.

„Ale néé, jenom s ní nechci jít ven.“

„Proč?“

„Protože je to taková socka, víš.“


A máme problém, říkám si. Bude výchovné povídání. Takovéhle nesmysly se musí vykořenit psychologicky a pěkně hned v začátku.

Vzpomněla jsem si na Míšu, která ve svých šestnácti přišla s modelem, že od teď bude „nácek“. Nechala si dokonce zezadu tehdy vyholit hlavu.

Krom toho, že vypadala jako nepovedený pokus o krůtu, evidentně netušila, co říká.

Tak nácek, jo? Dobře, dcero, ale měla bys tedy vědět, na jakou stranu barikády se vlastně stavíš.“

„Vim to.“

„Víš prd, broučku.“

I vyběhla jsem tehdy schody o patro výš, za svou maminkou knihomolem, která má snad všechny druhy literatury, a vysvětlila, jí co potřebuji.

Dala mi salátové vydání dokumentárního díla, s autentickými fotografiemi z koncentračních táborů a velice drastickými obrázky vyvražděných vesnic za druhé světové války právě Nácky.

„Na, Miško. Nemusíš to celé číst, stačí mi, když si prohlédneš obrázky. To je dílo oněch nácků, ke kterým se míníš hrdě hlásit.“

Ne příliš nadšeně odešla do kuchyně. Vrátila se a plakala.

„Maminko, to je tak strašný. Ty děti...“

Bylo po náckách. Nemusela jsem vůbec nic vysvětlovat.

Obdobný model jsem ještě uplatnila i v momentě, když holky zaexperimentovaly s „trávou“. Nic proti trávě, ale k Vánocům pro jistotu dostaly knížku „My děti ze stanice ZOO“.

Nikdy jsem s nimi neměla problémy ohledně těchto věcí.


U Johančina hodnocení sociálně slabšího dítěte jsem literaturu k dispozici neměla.

Neslyšela jsem ten termín poprvé a upřímně mě nepřekvapilo, že se dostal až k nám, až do úst mé jinak velice dobrotivé nejmladší dcery.

„A jak se to, Johanko, projevuje, že je ta holčička socka, jak říkáš?“

„Kdybys, mami, viděla ty šílený old kůlový věci, co nosí… kalhoty z roku skoč na mě z boku, ňáký trika po sourozencích Marie Terezie, nikdy nemá ani na chipsy, když jdeme ven, na školu v přírodě nejede, protože na to asi nemaj… prostě strašný… nechci, aby mě s ní holky viděly...“

„Aha – no a ona je zlá, nebo nechodí ani do školy? Oni se o ni ti rodiče nestarají?“

„Jo, to oni se asi staraj, teda, ona je asi jenom s mámou, víš, není zlá, to není. Je do večera venku, pak musí hlídat bráchu, nebo co... takhle když sní mluvíš, tak je normální. Já nevim, že jí ta máma nekoupí něco normálního.“

„Jak normálního?“

„No, moderního, víš.“

„Johanko, víš o tom, že to triko je sice z Terranovy, ale máš ho po Alici?“

„Ne!“

„Představ si, že bych teď přišla o práci a Míša taky. Neměly bychom skoro vůbec žádné peníze, neměla bych na školu v přírodě a ráno bys dostala k svačině chleba s máslem. Změnilo by to nějak tebe, tvoji povahu?“

„Asi ne, to asi nedělaj věci.“

No jasně, že ne. A změnilo by to pohled tvých spolužáků na tebe?“

„Asi jo.“

„Nebudu se tě ptát, jestli bys byla ráda. Kdyby ta holčička nechodila podle vás jako socka, kamarádila bys s ní? Popravdě!“

„No asi jo, mami. Vona je vážně hodná.“

„Slyšela jsi se teď?“

„Slyšela.“

„Víš, jak se takovému názoru říká? Víš, jaký člověk je ten, který posuzuje druhé podle šatů nebo podle toho, v jakém jezdí autě nebo v jakém domě bydlí?“

„Ne.“

„Pokrytec – snob. A víš, jaký je ten člověk? Je to hlupák.“

„Chtěla bys být za hloupou, za pokrytce?“

„Ne.“

„Můžu už jít?“

„Ještě poslední dotaz, Johanko. Když postavím tu nejbohatší holčičku z vaší třídy nahou vedle té socky a ty je nebudeš znát. Poznáš, která je ta socka? Tak už jdi ven...“

„Dík.“

Nevím, jestli poděkovala za výchovný proslov nebo za to, že jsem ji už konečně propustila. I kdyby to nemělo okamžitý efekt, protože ono to vyžaduje poměrně pevnou pozici v partě, aby si mohla dovolit jim obdobné věci vysvětlit a případně si stát za svým názorem.

Ani bych to po ní nechtěla, ač netvrdím, že by mě to nepotěšilo.

Každopádně mi teď stačí, že to pobrala, že jí cosi došlo. I kdyby to mělo zůstat na nějakou dobu v ní uložené, pevně věřím, že to nikam nezmizí a že jí nenápadně formuji dušičku.

Nejde o žádnou tragédii. Zatím.

Průšvih nastává, když obdobný scestný model razí někteří dospělí, a ti pak mají děti.

Nejvíce šikanovanými dětmi jsou totiž právě ony „socky“.

Reklama