Možná za to mohlo čtení při baterce pod peřinou, spíš ale dědičné předpoklady. Ačkoliv já byla vždycky knihomol a to prý zraku tak úplně nesvědčí. Zkrátka bylo mi pouhých sedm let, když mi pan doktor sdělil tu nemilou zprávu – budu nosit brýle.

 

„Ne!“ prohlásila jsem rezolutně. No posuďte sami, kdo kdy viděl Tecumseha nebo Tatanku Jotanku s brýlemi? Nebo jiného indiána?

Matka neváhala a zásobila mě několika fotografiemi obrýlených indiánů. Udolána argumenty jsem nakonec přikývla – dobrá tedy, když mohli brýle nosit i slavní Irokézové, snesu tuto potupu z dílny bílého muže také. A tak jsem získala krásné plastové obroučky a tenkrát ještě prostá skla, takže i při mizivé hodnotě jedné a půl dioptrie nebyla zrovna nejužší. Mému kritickému zraku připadala jako popelníky.

 

Nastal den D a já měla se svou novou okrasou jít poprvé do školy. Připadala jsem si jako bych měla stanout u mučednického kůlu. Avšak povzbuzena četbou o odvážných činech Tecumsehových, nasadila jsem brýle vyrazila do jámy lvové.

Efekt byl zcela očekavatelný.

„Jé, brejlovec!“ zahlásil hned jak jsem se objevila ve dveřích šaten provokatér Jurij. „Brejloun, brejlatej!"
Vrhla jsem na něj skrze své nové brýle vražedný pohled.

„Ale no tak, Juriji, takové věci se neříkají,“ pokoušela se vcelku marně zasáhnout soudružka učitelka. O přestávce už mi tak říkali skoro všichni ze znepřátelené bandy bledých tváří. Věděla jsem, že jestli si chci uchovat svou pozici náčelníka, musím zasáhnout.

 

Počkala jsem si na bandičku posměváčků před školou. Za zády mi stáli mí věrní, tváře zachmuřené, ale já věděla, že jsou jako vlčí smečka – prohraju a budou první, kdo na mě plivne. Zpoza rohu se vynořil Jurij a hned za ním Saška – šerif té kovbojské bandičky. On byl můj cíl.

 

„A hele, brejlovec,“ prskl posměšně.
„Brýle nosili i velcí náčelníci Irokézů,“ vmetla jsem mu do tváře.
„Irokézové byli baby,“ nechal se nachytat.

Za zády se mi ozvalo zlé mručení. „Kmen“ se dostával do varu. Kvůli mým brýlím by se neprali, ale takovou urážku nemohli přejít bez povšimnutí.
„Sám seš baba. A syn prašivé čubky!“ procedila jsem skrz sevřené zuby (na to, že umím cedit slova skrz sevřené zuby, jsem byla tenkrát patřičně hrdá). Odtud už nebylo cesty zpět. Taková slova mohla smýt jen krev.

Boj byl tvrdý. Používali jsme pěsti, lokty i kolena. Jedna Sašova rána mi smetla z nosu nenáviděné brýle a nikdo už se asi nikdy nedozví, čí bota je změnila ve změť střepů. Ať tak či tak, rozhodně mi to nevadilo. A Sašu jsem přeprala.

„A stejně seš brejlovec!“ sípal mi hrdinsky do tváře, zatímco jsem ho škrtila.

„Jsi hlupák a smrdutý kojot. A zabít něco takového není žádná čest,“ odsekla jsem a pustila ho. Old Shaterhandův pacifismus se mi až příliš vryl pod kůži. To až později jsem razila heslo „mrtvý nepřítel, žádný nepřítel.“

 

Bitka skončila vítězstvím našeho kmene, ale bez následků se to neobešlo. Pro mě však byly veskrze příznivé – když jsem s rozbitým nosem a rozšlápnutými brýlemi dorazila domů, bylo rozhodnuto, že ještě nějakou dobu ten potupný předmět nosit nemusím. Postup to byl rozhodně rozumný – uplynulo sotva půl roku a začala jsem si své nové brýle čím dál tím častěji nasazovat sama. Bez nich jsem totiž neviděla zrovna nejlíp a každý přece ví, že náčelník musí mít oči jako sokol.

 

Nosila jste brýle? Od kdy? Jaké to bylo?
Nosíte je pořád? Sluší Vám? Nebo je nepotřebujete?
Nosí brýle někdo ve Vaší rodině?
A co sluneční brýle? Nebo kontaktní čočky?
Co si myslíte o kontaktních čočkách „pro parádu“?
Malujete si oči? Od kdy? Co řasenky?
Jaké oči se Vám líbí na mužích?
Měla jste Vy nebo Vaši blízcí někdy problémy s očima?

Napište nám o svých i cizích kukadlech, malovátkách, brejlovcích a zkrátka o Všem, co jste Vy a Vaši blízcí zažili s očima na redakce@zena-in.cz a nejlepší příspěvek odměna nemine!

Reklama