Hezký den i přes nepřízeň počasí přeji všem ženám-in.

Seriály, to je moje. Nikdy nezapomenu na seriál Tři chlapi v chalupě, který, pokud se nemýlím, byl první vlaštovkou v další záplavě seriálů.
Taková normální rodinka, Inženýrská odysea, Žena za pultem, jenom kdybych si všechny názvy pamatovala. Seriály byly hezké, již pro samotné obsazení vynikajících herců, dnes již můžeme říci staré herecké gardy.
Po roce 1989 začaly přicházet telenovely, příkladně Manuela, každý díl jsem musela vidět. Dallas jsem měla nejraději.
Po několika letech se mi doslova telenovely zprotivily, v žádném případě si žádnou nepustím, a že jich dávají, ale zařekla jsem se, vždyť jsou v podstatě všechny stejné.
V poslední době seriál Rodinná pouta, Ordinace v růžové zahradě, Pojišťovna štěstí, Ulice, a zase si nenechám žádný díl ujít. Tím, že je dávají v jeden čas, dívám se na Primu a Novu si nahraji a druhý den ráno se dívám na video. Je to již vlastně můj seriálový rituál. A jak říká manžel: ,,Ty se z těch seriálů zblázníš, nemáš v tom zmatek?" Ne, nemám. Rozhodně jsou mi blíže k srdci tyto seriálové osudy lidí, nežli krvavé a násilnické filmy, za které já odsuzuji manžela, že se na to může dívat.
Ale je zajímavé, že po určité době mého sledování Rodinných pout, přesto, že manžel tvrdil, jak se na to mohu koukat, sleduje děj také (pokud neusne) a radí, co a jak by měli udělat a řešit a já se jenom usmívám.
Začínají nové díly Pojišťovny štěstí, už se těším. Já vím, kolik z vás mě odsoudíte, ale prostě seriály mám ráda a neskutečně si u nich odpočinu, tak mě prosím nezatracujte, děkuji.


Zdraví Věrulinka


Milá Věrulinko,
jsme demokratický magazín a nikdo nikoho zatracovat nebude. Každý má právo na svůj názor, na svůj vkus a samozřejmě i na to, aby nám o tom napsal.
Já vám děkuji za vaše seriálové vyznání.

Reklama