Domácnost

Šepot ve větvích - vítězný příběh


...chtěly bychom vám vyprávět náš příběh. Příběh dvou starých lip, dvou svědků časů minulých, které mají své vzpomínky vryty jako hluboké vrásky do kmenů v podobě rozpraskaných kůr.
Ptáte se, kde je náš počátek? Byly jsme útlými proutky bez jediného lístečku. Stejně tak jako vy lidé jsme nevěděly, co nás čeká. Nevěděl to ani ten, který nás zasadil. Byl to náš člověk, on jediný držel naše tehdy ještě malé kořínky v rukou, zasypával je kyprou půdou, a dal nám tak život. Už tehdy jsme věděly, že budeme navždy jeho ochránci. My jeho a on náš.


Ač jsme byly od jeho domu vzdáleny, městečko, kde bydlel, před námi leželo jako na dlani. A on nás míjel každý den při rozbřesku na cestě za prací a večer, když se vracel, vždy se u nás na chviličku zastavil, zaradoval se nad našimi novými lístky a často se stávalo, že nám svěřoval své radosti i svá trápení.
Byly jsme svědky i jeho nejšťastnějšího dne v životě. Dne jeho svatby, který byl nádherným počátkem jeho budoucího života. Pyšně si vedl okolo nás svou krásnou ženu k domu, který se stal jejich společným domovem. Ani tehdy nás nezapomněl pozdravit a podělit se o svou radost.


Za vše jsme byly vděčné a na oplátku jsme se staly jeho důvěrnicemi. Brzy nám chodil ukazovat své děti. Viděly jsme, jak rostou, dovádějí při veselých hrách a jsou štěstím pro své rodiče. Ale to už byly naše koruny košaté a každý rok se snažily dávat hojnost květů, které on jemně otrhával, sušil a louhoval z nich voňavý čaj svým dětem.
Čas běžel, léto se střídalo se zimou, naše košaté koruny žloutly, listí opadávalo a my jsme usínaly v zimním spánku, abychom na jaře opět mohly vypučet v plné síle zelenými pupeny.
Jak šel život dál, děti postupně odrostly a odešly z rodného hnízda za svým vlastním štěstím. A my jsme stály, hleděly tiše do polí a vždy, když nás stařičtí manželé navštívili, rády jsme poskytly stín jejich stříbrem protkaným hlavám a společně s nimi jsme vzpomínaly.


Ještě mnohokrát jsme takto trávily šťastné chvilky, než jsme jednou uslyšely z nedalekého kostelíka tiché smutné vyzvánění, které nám sdělovalo, že náš milý člověk navždy odešel. V té době jsme se snažily být věrnou útěchou jeho smutné ženě. A když jsme zanedlouho uslyšely zvonit umíráček podruhé, naše propletené větve v korunách se ještě více semknuly a lístky tiše šveholily ve větru krásný životní příběh.
Stojíme na kopci, odkud dodnes hrdě hledíme k místu jejich společného posledního odpočinku.
Během let jsme se my - dvě staré lípy - staly tichými svědky mnoha lidských osudů. A takto jsme neodlučitelně spjaty s životem našeho milovaného městečka - Žďáru nad Sázavou.

Dagmar Šišková, vítězka kategorie: Maminčiny/tatínkovy/babiččiny/dědečkovy pohádky velké soutěže Příběh roku. Hrajte s námi také o spoustu lákavých cen. VSTUP ZDE.

   
21.08.2007 - Dům a byt - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. avatar
    [9] alušenka [*]

    superkarma: 0 21.08.2007, 22:02:52
  2. avatar
    [8] Clerenc [*]

    Krásné

    superkarma: 0 21.08.2007, 14:44:55
  3. avatar
    [7] Tanzi [*]

    také se mi to líbilo

    superkarma: 0 21.08.2007, 12:12:03
  4. avatar
    [6] SStream [*]

    Opravdu krásné

    superkarma: 0 21.08.2007, 09:36:43
  5. avatar
    [3] Odemětobě [*]

    Vstoupily mi slzičky do očí-krásný příběh a z mého rodného kraje k tomu.

    superkarma: 0 21.08.2007, 09:16:55
  6. avatar
    [2] MicinkaM [*]

    To je kráááásnýýýýýý Úplně z toho mám husí kůži Nádhera

    superkarma: 0 21.08.2007, 09:13:29
  7. [1] Sasa [*]

    Tak t je nádherný!

    superkarma: 0 21.08.2007, 08:57:01

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme