Píše se rok 1926. Ve francouzském městečku Coulommiers se připravuje školní představení na oslavu patnáctého výročí založení zdejšího lycea. Ve sboru komediantů je i drobný jedenáctiletý chlapec v bílé košili, upnuté až ke krku, a černých kalhotách s pečlivě nažehlenými puky. Má tmavé nepoddajné vlasy, velké uši, nápadné černé obočí a úzké rty, na nichž jako by ustrnul jakýsi vzdálený a zasněný úsměv. Nejvýraznější jsou jeho bystré modré oči, které sledují svět kolem se zvláštní směsicí údivu a pobavení. Na hlavě má vysokou papírovou čepici, která supluje uniformu, neboť v galerii panoptikálních postav představuje vesnického četníka. Když se v červnu koná premiéra, diváci si na kloučka ukazují, plácají se do kolen a srdečně se baví: Takový gejzír groteskní mimiky ještě neviděli. O pár dní později dokonce v místním plátku vyjde kritika, která se o malém četníkovi neopomene zmínit. Nudu a zatuchlý vzduch školního konzervatismu na čas odfoukne čerstvý vítr bohapusté legrace.

 

Uběhne řada let. Z malého chlapce z coulommierského lycea je zralý padesátiletý muž. Nepoddajná černá kštice je pryč a hlavu zdobí spíše pleš než porost řídkých vlasů. Zasněný úsměv zůstane, ale občas se promění v škleb – díky výrazné mimice obličeje to tak aspoň často vypadá. Jen oči zůstaly stejné, bystré a pozorné. A inteligentní. Muž ovšem není žádný udělaný chlap. Měří pouhých sto šedesát čtyři centimetrů a váží pětapadesát kilo, ale přesto bezděky vzbuzuje pozornost. Chodí vzpřímeně, s hlavou vztyčenou a s rameny staženými dozadu. Působí komicky, ale zároveň z něj vyzařuje cosi, co budou později zlí jazykové označovat za „napoleonský komplex“. Je to důstojnost spojená s karikaturou? Vážnost s parodií? Teď si právě obléká opravdovou četnickou uniformu s černými výložkami. Kolem pasu zapíná opasek s nepřiměřeně velkým revolverem a na hlavu nasazuje četnickou čepici s bílým páskem, jíž se ve francouzštině říká „képi“. Vzpomene si přitom na papírovou čepici z dětských let?
Za oknem jsou vidět střechy malého městečka a za nimi modrá hladina Středozemního moře. Píše se rok 1964. Městečko se jmenuje Saint-Tropez a herec Louis de Funès se ho právě chystá proslavit po celém světě.

Četník se Saint-Tropez se stal fenoménem. Slova „Sem se mi dívejte!“ dodnes znějí z televizních obrazovek a filmových pláten celého světa. Jak je to možné? Skutečně se jednalo o tak výtečný film, nebo to byla jen nějaká zvláštní shoda okolností? Jaký ve skutečnosti byl ten malý vzteklý mužíček a jak se přihodilo, že se z losera a mizerného barového klavíristy stal jeden z nejslavnějších komiků všech dob?

Herec, překladatel a frankofil Jiří Žák se ve své knížce, jednoduše nazvané Louis de Funès, poctivě pokouší na tyto otázky odpovědět. Činí tak prostřednictvím dobových materiálů, svědectví Funèsových blízkých spolupracovníků i vlastních synů. Strhující příběh jednoho osudu, ze kterého se navíc dozvídáme hodně o poválečné Francii, o její kinematografii i společenských poměrech. Knížka je opatřena bohatým fotografickým doprovodem a kompletní hercovou filmografií.

 

S použitím úryvku z knihy Jiřího Žáka Louis de Funès, kterou právě vydalo nakladatelství XYZ.

 

SOUTĚŽ *** SOUTĚZ *** SOUTĚŽ ***

 

Rádi byste získali tuto knihu? Soutěžte s námi! Odpovězte na soutěžní otázku a můžete mít Louise de Funès v knihovně!

 

Soutěžní otázka:

Kdo je autorem knihy Louis de Funès?

Odpovědi vkládejte do 20. 6. SEM (nikoli pod článek :-)).

 

 

Máte taky ráda „Funéze“ a jeho filmy?

Co se vám na jeho stylu humoru líbí a co nelíbí?

Díváte se na jeho filmy, když je znovu a znovu opakují v televizi?

Kterou jeho roli máte nejradši?

Viděla jste jeho vysněného Harpagona, kterého si zahrál až na sklonku života?

A jak se vám líbil?

Reklama