tyr

„Ségra se prostě dočista pomátla a teď už se jenom děsím, že donutí mámu, aby na ni přepsala celý barák. Mně o něj nejde, já mám svůj, ale ona je schopná ho obratem prodat a mámu vystěhovat na ulici,“ rozpovídala se k mému překvapení moje kamarádka, o které jsem si vždycky myslela, že je absolutně v pohodě. Člověk by si řekl, že jí ke spokojenosti nemůže nic chybět. Je finančně zabezpečená, má skvělou rodinu, bezvadně vypadá a energie má na rozdávání.

Ale všude je něco. Každý má nějakého kostlivce ve skříni. Tím jejím je starší sestra. Já ji viděla jen jednou v životě a vybavuji si ji jako krásnou holku, které jsme záviděli, že může za totáče cestovat do zahraničí, zatímco my jsme bez výjezdní doložky nemohli vytáhnout paty.

„Koneckonců, to byl její cíl. Vzít si bohatého doktora, žít v přepychu, sjezdit celý svět a nemuset sáhnout na práci. Jenomže tahle idylka si vybrala svou daň. Začala pít. Jen tak z nudy. A dnes je z ní troska,“ pokračuje kamarádka. „Ale co, ať se třeba uchlastá, komu není rady… jenomže nejhorší je, že tyranizuje mámu.“

Nakonec to musím řešit já!

„Každý rok v létě sem přijede, nakvartýruje se jí do baráku a vždycky tam nadělá spoušť, kterou já po jejím odjezdu musím řešit a samozřejmě platit, protože máma na to nemá.

Tuhle vyházela všechen nábytek z podkroví a nechala vybourat podlahy. Najala si na to „firmu“, která zvorala, co mohla. To víš, našla si nějakého týpka v hospodě, žádnou smlouvu s ním nesepsala, takže s reklamací ji poslal k šípku. Teď bude zase na mně, abych to dala do pořádku a samozřejmě financovala. 

Ale to není zdaleka všechno. Když máma odjela do lázní, vykácela jí komplet celou zahradu. Nezůstal tam ani jeden strom. To nechci vidět, až se chudák máma vrátí. Tu zahradu milovala a celý život opečovávala, teď jsou tam jenom pařezy.

Ségra se prostě dočista pomátla a teď už se jenom děsím, že donutí mámu, aby na ni přepsala celý barák. Mně o něj nejde, já mám svůj, ale ona je schopná ho obratem prodat a mámu vystěhovat na ulici.

Nikdy jsme spolu bůhvíjak nevycházely, ale teď to s ní není k vydržení. Domluvila jsem jí léčebnu, ale o tom nechce ani slyšet. Jasně, že svůj chlast „má pod kontrolou“. Jako každý alkoholik.

A její manžel? Ten už nad ní dávno zlomil hůl, a možná, že mu tak i vyhovuje, co já vím.“

Kamarádka měla slzy v očích, ale i odhodlání sestru definitivně odstřihnout ze svého života. Ale jde to vůbec? Přemýšlela jsem, jak bych se zachovala, kdyby se něco podobného stalo mně. Asi bych to nedokázala. Ale znáte to pořekadlo o „Kdyby...“

Reklama