Reklama
Pravdivé svědectví o tom, jak se sestry nenávidí a přitom potřebují, jak na sebe žárlí, jak si dokážou ubližovat i pomáhat… a jak to všechno vydržet.

září 1990

Na tenhle příchod z práce taťka asi dlouho nezapomene. Náš jekot musel být slyšet už od branky. Kvílely jsme všechny tři – Anetka (3 měsíce), Bára (2 roky a 3 měsíce) a maminka, tedy já. Jak k tragédii došlo? B. byla přistižena, kterak svou malou sestřičku ze všech sil mlátí panenkou, a to přímo do něžného obličejíčku. Pozn.: Panenka není látková! Miminko křičí; pudová obranná reakce zcela ovládá maminku, skáče po B. a řeže ji, co se do ní vejde. Bezprostředně po činu si uvědomuje své naprosté pedagogické selhání a nad řvoucí B. se usedavě rozpláče.

červenec 1993

Po cestičkách průhonického parku si pyšně vodím dvě hezoučké zlatovlasé holčičky. Mají stejné proužkované sukýnky, stejné sandálky, stejné berušky ve vlasech. Naštěstí mám dvě ruce, pro každou jednu, takže problémy jsou minimální. Mít všechno dvakrát je pro mě už naprostou samozřejmostí. Když najdu zajímavý kamínek nebo jahodu, schovám nález do dlaně a pátrám po okolí po druhém exempláři. Vím své. Moje dcery zatím žijí spíš vedle sebe než spolu, jejich spojnicí jsem já. To jsou krásná dvojčátka! - rozplývají se lidé. Není divu, už teď jsou skoro stejně velké. Později mladší A. svou starší sestru přeroste.

říjen 1995

Ha, velké tajnosti v pokojíčku! ZÁKAS VSTUPU, DOKUD NEŘEKNEME, skví se na dveřích. Uvnitř horečná činnost, šustění a chichotání. Jsem raněna náhlou slepotou, nevidím tajné výpravy do koupelny a nemám ani tušení, že mi už zmizely dvoje oční stíny, tužka a rtěnka (přežiju to snadno, moje kosmetika není nijak luxusní). Když nastane hodina H, vstupuji za zvuků fanfár do zámku, kde mě čeká princezna Aneta s princem Jaroslavem. Její Výsost je nalíčená za vampa a princ Jaroslav má na hlavě (můj jediný!) klobouk. Zatímco sleduji dramatické divadelní představení, ve kterém dojde k souboji i k únosu, táhnou mi hlavou vzpomínky na moje osamělé dětství jedináčka; naplňovaly ho dobré knížky a vzorná péče rodičů, ale pramálo srandy…

listopad 1997

„Haló, pani, přišla vám pošta, tak se přece běžte podívat do schránky!“ doráží paní A. Paní B. si schválně dává na čas. Ach, ta sladkost nedočkavosti! „No né, někdo mi píše!“ Je pošmourné nedělní odpoledne, ale moje holky se ani v nejmenším nenudí. Jak jen si s tou vyřazenou schránkou na dopisy užijou! A jak je mi dobře na světě, když je tak kradmo poslouchám!

Vánoce 1998

Ten veliký neforemný balík, nadepsaný ozdobným písmem AŤA, se stal jejich zlatým hřebem. B. v jednom ze svých záchvatů dobré vůle vyrobila pro sestru domeček na hraní! Dům je vyroben z papírové krabice, má odklápěcí střechu polepenou červenou látkou, uvnitř je zařízen zbytky koberce, nábytečkem, nechybí ani papírový lustr a televize z krabičky od sirek. Muselo to dát spoustu práce! Jsem hluboce dojatá. A jsem taky ve střehu – stačí jediné slovo kritiky nebo jen nedostatečné nadšení ze strany obdarované, a z velké radosti bude velká hořkost. Inu, domečky pro Barbie z hračkářství vypadají přece jen jinak, a po druháčkovi nemůžeme chtít, aby poznal skutečnou hodnotu věcí…

duben 1999

„Mamíí, Atice-palice mi rozstříhala sukni!!“ Nevěřím svým uším, ale je to bohužel pravda, díra je nevelká, leč dobře viditelná. Obviněná se ani nepokouší zapírat. V hloubi duše ji lituji, i když to nesmím dát najevo. Rozumím její frustraci a bezmocnému vzteku, když pokaždé znovu a znovu prohrává v psychických soubojích s bystřejší, pohotovější, chladnokrevnější starší sestrou. Ten pošetilý a dětský akt destrukce je vlastně projevem zoufalství. Světské spravedlnosti nicméně musí být učiněno zadost. Takže oko za oko, sukni za sukni: úspory našetřené z kapesného a z dárků od dědy jsou v háji. Snad to za tu zkušenost stálo.

prosinec 1999

Tak DOST!!! Vletím do dětského pokoje jako fúrie. „Tak co se tady děje?!“ B. couvá a hledí na mě obrovskýma očima, dobře pozná, kdy končí legrace. „Bára mě mlátí,“ vzlyká A. „Ona mě provokuje,“ pokouší se B. o chabou obranu. „Jak tě provokuje?“ „Já se tady snažim učit a ona na mě pořád zírá a zpívá si, ještě k tomu strašně falešně.“ Hmm. Zhluboka dýchám. Jen žádné bití, násilím se násilí nespraví. Nejdřív utěšit plačící oběť. Jen ať násilnice žárlí! Pak si ji beru stranou. „Podívej, Barunko, přece víš, na čem jsme se dohodly.“ Zarputile hledí do země. „Víš přece, že se nesmíte navzájem bít. To platí vždycky a za všech okolností. Když ti Aneta něco udělá, přijď za mnou a nějak to vyřešíme. Ale sáhnout na ni nesmíš.“ „Já ji tak nesnáším!!“ To bylo upřímné, místo omluvy, místo lítosti. Poradí mi někdo, co s tím? A je to ještě normální?

únor 2000

„Hele, ségra, půjč mi flísku!“ „Proč si nevezmeš svou?“ „Ta tvoje má lepší barvu, hodí se mi ke kalhotám. Dám ti vintrfrešky!“ „No tak jó…“ Kladná odpověď přichází skoro okamžitě, a není to jen kvůli žvýkačkám. A. nedělá se svými věcmi žádné drahoty, když si B. něco půjčí bez dovolení, zahartusí, aby se neřeklo, ale pak velkoryse mávne rukou. Koneckonců, vypere to stejně mamka… Běda ale, když se to stane naopak; k Bářině skřínce se mladší sestra neopováží ani přiblížit. Často musím přemýšlet o tom, jak je to zvláštní: dvě dcery stejných rodičů, pouhé dva roky od sebe, vychovávané víceméně stejným způsobem a ve stejném prostředí… a každá je úplně jiná. Nelehký úkol pro vychovatele a smírčího soudce; na jednu stranu musí měřit stejným metrem, na straně druhé by měl brát v úvahu povahové zvláštnosti obou děvčat. Co jednu smrtelně urazí, druhou rozesměje.

listopad 2000

Bazén je dlouhý dvacet pět metrů a široký deset metrů. Když do něj napustíme vodu do výšky jednoho metru, kolik litrů vody v něm bude? „Mně to je úplně jedno, kolik v něm bude vody! Nesnáším slovní úlohy!!“ vzteká se A. S matikou není kamarád. Takhle naučit se básničku nebo monolog, to je ve svém živlu. „Hele, to je přece normální objem kvádru, to už jste přece brali,“ ozývá se B. „A nakonec převedeš metry krychlový na litry. Je to úplně primitivní. Dej sem papír a tužku. Strana a je 25 m…“ No prosím, někdy se to hodí, mít starší sestru, navíc dobrou počtářku. Občas se navzájem zkoušejí z francouzských slovíček. Že by – abych to nezakřikla! – že by přece jen začaly dostávat rozum?

říjen 2001

„Ty krávo jedna hnusná!“ „Ty mazánku!“ Jakže? Proboha, proč? Sama jsem nic takového nezažila, takže mě podobné výrony sesterské lásky naprosto vytáčí. Kde dělám chybu? Princip absolutní rovnosti mi už dávno – alespoň jsem o tom přesvědčená – přešel do krve. Když byly menší, počítala jsem i pusy. A pak se najednou v důvěrné chvilce od třináctileté puberťačky dozvím: „Víš, co mě na tobě nejvíc štve? Že vždycky nadržuješ Anetě!“ A mám to.

květen 2002

Cesta vlakem od babičky z Moravy trvá přes tři hodiny. Jsem na to náležitě vyzbrojená, ale co to? Holčičky tentokrát nechtějí předčítat, poslouchat walkmana ani hrát lodě. Kujou pikle na chodbičce. Nepochybně se děje něco důležitého – oči jim svítí jako kočkám na lovu, nevnímají okolní svět, neshánějí dokonce ani mlsoty. Výsledek velké rady se dozvídám mezi Libní a Holešovicemi: maminko sem, maminko tam, my prostě strašně potřebujeme každá svůj pokoj! Nejmilejší maminečko, už máme přesně vymyšlené, jak to udělat, pracovnu si s taťkou můžete přestěhovat do obýváku, a budeme strašlivě hodné a už nikdy se nebudeme hádat!

srpen 2002

„Ségra, jaktožesineklepala??! Běž ven a zaklepej! Tak, a teď můžeš ke mně na návštěvu.“ Druhá strana kupodivu přijala požadavek klepání jako zcela legitimní, beze stopy naštvání. TADY BYDLÍM JÁ! KLEPEJTE! skví se v různých grafických variacích na dveřích obou pokojíčků. Hádek skutečně výrazně ubylo, ovzduší v rodině se pročistilo. Až na to, že byl náš byt čtyři týdny vzhůru nohama a že se obsah naší bývalé pracovny musel vejít do přihrádek nevelkého počítačového stolku, nemá tohle opatření chybu…