Milá redakce, milé ženy-in,

ani nevíte, co všechno se mi při přečtení vyhlášeného tématu na pondělí odehrává v hlavě.

Mé zkušenosti se odehrály v době asi před pěti lety.
Do kanceláře, kde pracuji, nastoupil nový vedoucí. Já a moje dvě kolegyně jsme byly skoro stejně staré(v rozmezí půl roku).  Již jsem pracovala na několika místech, ale takovéhle soužití s kolegyněmi jsem nikdy nezažila a už nikdy nezažiju.  To se zřejmě stává velmi zřídka.  Ani z práce se nám nechtělo chodit domů k rodinám.  A tento nový šéf nám toto všechno chtěl zřejmě zničit.  Nebyl o moc starší než my, ale byl menší, tak zřejmě zakomplexovaný.

Choval se k nám hrozně. Ve věku, kdy nám bylo 40 let, jsme zažívaly situace, jako když jde dítě do první třídy a bojí se učitelky.

Měla jsem to "štěstí", že jsem vyhrála "konkurz" a stala se jeho "oblíbenkyní".

Vynucoval si svačiny; házel po nás gumou nebo klíči; při ranních "pětiminutovkách", které trvaly 2 hodiny, na nás v zimě otevíral okno dokořán (on sedával v roláku a saku, my jen v halenkách); ve tři hodiny, kdy nám končila pracovní doba, nás vyhazoval z kanceláře.

Vytvořil tabulku, kde jsme před koncem směny musely vyplnit, co budeme dělat druhý den, kam budeme telefonovat, co budeme říkat.  A hned druhý den ráno jsme mu to musely říci znovu a zpaměti, on si to podle té tabulky kontroloval.  Někdy mu vadilo, že je to rozvlekle napsané a chtěl to heslovitě.  Když jsme to začaly dělat, jak chtěl, vadilo mu, že z hesel nic nepozná.

Bral si nás jednotlivě do kanceláře a říkal nám, jak jsme oblečené, o kolik peněz má jedna z kolegyň větší plat (za to, že studovala VŠ) a jiné a jiné věci o těch, které zůstaly za dveřmi.  Chtěl nás zkrátka poštvat proti sobě.

Když jsme telefonovaly s klientem, stával nad námi a diktoval nám, co máme(před) říkat, i když nevěděl, co se dovídáme z druhé strany sluchátka.

Z práce jsem se těšila domů a bála se dalšího rána.  V pátek jsem byla ještě vynervované za celý týden a v neděli už jsem zase přestala mluvit, protože jsem se bála rána, které následovalo.  Moje rodina tím dost trpěla.

Trvalo to dva roky.  Až najednou přišel zlom.  Neustále nám dával najevo, že jsme "jenom ženský", že budeme dělat to, co on nařídí, nebo nás dá k dispozici do provozu.  Nechápala jsem, co pořád děláme špatně.  Řekla jsem si, že když jsem tak neschopná, ať mi tedy dá výpověď a ještě za to dostanu odstupné.

Jednoho rána, po této myšlence, kdy jsme opět seděly na "pětiminutovce", se mě zeptal, zda jsem zavolala někam, kam měl volat on.  Řekla jsem, že ne.  Byl překvapený.  Kolegyně se mě potom zeptaly, proč jsem nelhala a neřekla, že bylo obsazeno nebo něco jiného.  Odpověděla jsem jim: "Mně se nechtělo lhát".

To byl asi vrchol ledovce, kdy zjistil, že nad námi ztrácí převahu.  Netrvalo to snad ani půl roku a opustil nás.

Největší zadostiučinění bylo, že byl z funkce sesazen do stejného stavu, jako jsme byly my tři, a z jedné z kolegyň se stala naše nová vedoucí.

Milé čtenářky, to, co jsem zde výše napsala a podělila se s vámi o svou tíhu na srdci, není zdaleka vše, čím jsem dva roky s kolegyněmi trpěla. 


Vrzi



Měla jste štěstí, že byl nadřízený ze své funkce  "odejit", někdy to bývá naopak.

Podařilo se ve vašem případě to, co se stalo Vrzi - že byl nadřízený nakonec odvolán?

Pondělní téma:
ŠIKANA V PRÁCI
Zažili jste v práci šikanu?
Nedostáváte přidáno, ale všichni kolem ano?
Můžete za chyby druhých?
Děláte za ostatní?
Nadává vám nadřízený?
Pomlouvají vás kolegové, vysmívají se?
Bráníte se, nebo si to necháte líbit?
napište na:
redakce@zena-in.cz
 Nejzajímavější příspěvky odměníme!!!


Reklama