Tento příběh třicetileté Valerie zní trochu nepravděpodobně, jako vystřižený z červené knihovny, ale mohl by se stát i vám. Stačí, když budete mít šéfa-muže a proradnou kolegyni.

loveValerii bude zanedlouho třicet. Před pěti lety nastoupila, po vysoké škole, na své nynější místo. No - vlastně ne tak docela. Na místo u firmy, ve které stále pracuje. Postupem doby se ovšem vypracovala do lepší pozice, než s kterou začínala, i to je jeden z důvodů, proč se jí ve firmě líbí - dostala možnost růstu, věřili jí. To není úplně běžné... Už první den ve firmě, kdy sem přišla na pohovor, probíhal mírně nestandardně. Proč? To nám už povypráví sama Valerie.

„Pamatuju si to jako dneska. Přišla jsem do té studené prosklené budovy, na sobě jsem měla bleděmodrý kostýmek a klepala se mi kolena jako školačce, ačkoli už mi bylo pětadvacet, měla jsem diplom v kapse a nějaké ty zkušenosti také. Prostě jsem o to místo moc stála.

K šéfovi do kanceláře mě uvedla asistentka, která mě sjela pohledem zlověstné hydry. (Předpokládáte správně, ještě o ní budete číst...) „No potěš pánbu,“ říkala jsem si, „jestli tohle je jeho pravá ruka, tak to ho snad ani nechci vidět.“ Jenomže v kanceláři mě přivítal někdo, koho na takovém místě nečekáte. Ne, nebyl to žádný dokonalý ideál muže a nebudu vám teď vyprávět, jak to bylo „BUM“, láska na první pohled. Ne. Byl to prostě a jednoduše řečeno příjemný pětačtyřicátník se srdcem na dlani, s velkýma, hnědýma očima, které byly plné zájmu a porozumění. Musel vidět, jak se klepu, choval se ale tak nenuceně, že se jeho klid brzy přenesl i na mě, a strávili jsme spolu hodinu v družném hovoru, při které jsem zapomněla, že jsem na přijímacím pohovoru.

Dnes, když o tom píšu, a po těch letech, vím, že už při našem prvním setkání „bylo něco ve vzduchu“, zkrátka tam nějaká chemie asi zafungovala... tehdy jsem to tak ale nevnímala. Každopádně jsem byla přijata.“

Vánoční večírek, klasický scénář

„Dál to pokračuje zase trochu jako v románu. Ale v dlouhém a v podstatě nudném, takže tím vás nebudu zatěžovat. Šéf si mě oblíbil, ale nepotkávali jsme se nijak často, a ani mimo firmu, to jen výjimečně.

Zlom nastal letos na vánočním večírku. Pilo se a tančilo, nálada byla povznesená. Tančila jsem i se šéfem, ale řekla bych „ve vší počestnosti“. Možná se to ale zdálo jen mně a navenek to mohlo vypadat jinak. Kolem druhé jsem se rozhodla jet domů. Zavolala jsem si taxi a stála jsem u šatny. A jak jsem tam tak čekala, přišel šéf, a že se rozloučí. Obejmul mě, přitiskl k sobě a řekl: „Valerie, dneska ti to strašně sluší a já ti to konečně řeknu - od prvního okamžiku ses mi líbila. Netušíš, jak moc! Hrozně bych tě chtěl, ujeď se mnou pryč!“ Já jsem ztuhla, krve by se ve mně nedořezal. Ani ne tak kvůli tomu, co řekl, to se tak někdy po několika panácích stává, že člověk rozváže jazyk. Jenomže já jsem přes jeho rameno uviděla Hydru (tu znáte ze začátku mého vyprávění), jak tam stojí, se stejným zlověstným pohledem, jako měla poprvé při našem setkání... a bylo mi jasné, že všechno slyšela.

Možná si říkáte, no bóže, tak jedna paní z firmy něco zaslechla. Jenomže teď vám něco prozradím. Tahle firemní Hydra a šéfova asistentka je bohužel kamarádka šéfovy paní...“

Možná radši odejdu, než abych to snášela

„Spletli byste se, kdybyste si mysleli, že nastal nějaký teror. To rozhodně ne. Je to postupné. To mi takhle v kuchyňce jiná kolegyně třeba najednou pošeptala: „Neboj se, my stejně všichni víme, že s Ním spíš, ale nikdo tě neodsuzuje. Jeho žena je stejná kráva jako Johana (Hydra).“ Jak bych na tohle asi tak mohla reagovat, abych se do toho nezamotala?

Těch situací je víc. Ale nejhorší je to, že se se mnou najednou „nebaví“ On. Jak jsem už říkala, zas tak často se nevídáme, ale to člověk vycítí. Najednou takový chlad a odstup. Naprostý opak toho, jak se ke mně choval po celou dobu.

A já přemýšlím, co se asi tak mohlo „semlet“ a co s tím mám dělat. Necítím se úplně na to, abych si to šla se šéfem tak zvaně vyříkat. Co bych mu asi tak měla říct? „Posledně, jak jsi mi říkal, že by ses se mnou chtěl vyspat, tak já jsem to nebrala vážně, neboj“? Nebo: „Pamatuješ si vůbec, co jsi mi říkal?“ Protože já vůbec nevím, jak si to pamatuje on. Od těch Vánoc se mi vyhýbá a já nemám možnost na to byť jen v žertu obrátit řeč.

Asi se ten jeho odstup najednou přenesl i na mě. Mám prostě z toho strach. Nevěřila bych tomu, jak může jedna jediná věta změnit situaci - navíc TAKOVÁ věta.

Z firmy se mi odejít nechce, ale přemýšlím, kam se to asi tak může ještě posunout... ne že by to nebylo zajímavé, ale - radši bych vrátila čas, kdybych mohla...

Reklama