Řidičský um a s ním spojené vlastnictví řidičského průkazu patří bezesporu k našemu životu. Je běžné předpokládat, že většina z nás si během svého života projde autoškolou, a zařadí se tak s větší či menší úspěšností mezi řidiče. Jsou mezi námi ale tací, kteří si motorové vozidlo v životě již řídit nezkusí. Stejně jako Zdeňka…

Vžitá představa o ženách, řidičkách, neoplývá zrovna optimismem. Říká se, že když je za volantem žena, každý motorista to pozná. Samozřejmě že výjimka potvrzuje pravidlo a najdou se mezi námi, ženami, i excelentní „kusy“. Stejně tak ale v našich řadách existují ženy, které by si za volat nesedly ani za nic a řidičské oprávnění jim k jejich životu nechybí, naopak. Jejich odpor se dá prakticky zařadit do kolonky „panický strach.“  Jednu takovou ženu známe a přinášíme vám její příběh.

„Ano, sice jsme méně mobilní a je pravda, že když se mi narodily děti, byla jsem občas bezradná a zcela odkázaná na svého manžela, ale ani v těchto chvílích by mě do autoškoly už nikdo nedostal ani heverem,“ začíná se svým povídáním Zdeňka (50), která si nedovede představit, že by kdykoliv usedla dobrovolně za volant. „Víte, nikdy mě to nelákalo, když jsem nabyla plnoletosti a všechny okolo mě si šli dělat řidičák, nijak jsem to ke svému životu nepotřebovala,“ pokračuje Zdeňka. „Až asi po několika letech, když jsem hledala jiné zaměstnání, řekla jsem si, že by nebylo špatné, kdybych autoškolou prostě prošla. Většina mých kamarádek už stejně neřídila a říkaly mi, že by musely jít do autoškoly znovu, protože vše zapomněly, takže jsem byla prakticky na jejich úrovni,“ vzpomíná Zdeňka.

„Zaměstnavatel mě přijal s tím, že si řidičák udělám, a tak jsme na to kývla. Přihlásila jsem se do autoškoly, žádný odpor jsem necítila, ale nadšená jsme nebyla. Brala jsem to jako holou nutnost a šla na to.“ Když ale Zdeňka přišla první den do školy, dle svých slov zjistila, že instruktor se asi nikdy nesetkal s nikým, kdo by si před výcvikem nezkusil řídit. „Tenkrát mi bylo 25 let a já jsem si opravdu poprvé až v autoškole sedla za volat, absolutně jsem netušila, kde je plyn, brzda, jak se couvá, jak se startuje, což ale, jak jsem zjistila, v autoškole ještě asi nikdy předtím nezažili! Prostě asi předpokládají, že už řídit umíte, nebo opravdu nevím… byl to pro mě strašný zážitek,“ pokračuje ve vzpomínkách Zdeňka.

„Instruktor na mě koukal jako na zjevení! Když jsem mu sdělila, že nevím, kde je plyn a brzda, začal se smát a řekl mi, ať si nevymýšlím, ať nastartuju a jedeme. Ale já to vážně, přísahám, nevěděla, a začala jsem se bát.“ Instruktor ale prý po chvíli pochopil, že si asi Zdeňka vážně srandu nedělá. Ukázal mi tedy spojku, plyn, brzdu… všechno mi vysvětloval strašně rychle. Pak po mě chtěl, abych hned vyjela. Pamatuji se, že jsem sice nějak nastartovala, ale auto mi hned chcíplo. Instruktor na mě zařval větu, která mi zní v hlavě do dnes. „Panebože, jak může vůbec na světě existovat taková káča!“ a Zdeňka se prý v té chvíli rozbrečela. „Začala jsem brečet, myslela jsem, že autoškola je od slova školit. Byla jsem naprosto zablokovaná, udělalo se mi špatně a odešla jsem. Od té doby, je tomu přesně 25 let, jsem za volant nesedla a už to ani nikdy neudělám,“ říká rázně Zdeňka. „Zkrátka mi to jednou stačilo, bez auta jsem přežila 50 let a přežiji i dál. Vedu naprosto normální život, jen když byly děti malé, bylo to poměrně složitější, ale zvládli jsme to. Nijak to neřeším, ale vím o sobě, že mi stačí pomyšlení, že bych si sedla zase někdy za volant, a svírá se mi hrdlo,“ uzavírá svůj příběh Zdeňka.

Její příhodu jsme konzultovali s panem Dušanem Rádlem, provozovatelem mělnické autoškoly

 „Případ paní Zdeňky je příkladem, který by se neměl nikdy stát. Je pravda, že těch, kteří v autoškole zasednou za volant poprvé v životě, je malé množství, ale správný instruktor by to měl brát jako samozřejmost. Paní Zdeňka se zbytečně svým špatným zážitkem připravila o možnost, která by jí podstatně ulehčila život,“ analyzuje pan Rádl. „Přístup instruktora byl vysoce neprofesionální a nechápu, jak takový člověk mohl tuto profesi provozovat. O chuť k řízení ji dle jejich slov připravil právě on. A nemůžu říci, že ženy jsou všeobecně horší řidičky, to že pak aktivně neřídí je dáno jejich zájmem. Prostě se o auta tolik nezajímají jako my chlapi. Ze svých zkušeností vím, že ženy jsou v provozu opatrnější a možná nemají takový odhad, ale rozhodně případ paní Zdeňky je pro mě, jako učitele, odstrašující. Není to o pohlaví, ale o lidském přístupu,“ uzavírá pan Rádl a my mu tímto děkujeme za vyjádření.

Čtete také:

Reklama