Dobré ráno, mně se motá hlava už při samotném slově "kolotoče". Jako dítě jsem na kolotoče vstoupila málokrát, neboť už při pohledu na lidi točící se ve vzduchu hlavou dolů, na můj žaludek nepusobil zrovna dobře.

Chodila jsem tak maximálně na vláček, který jezdil pořád dokola, ale při pátém kolečku mi mizel úsměv na rtech a ja rozdýchávala, co mi chtěl žaludek naznačit. Párkrát jsem vstoupila na takovou tu loď a trnula zda se z lampiónu ozve: "Dáme si prodlouženou jízdu?" nebo ne.

Za začátku se mi obracel žaludek i na autodromu, nedej bože když to do mého autíčka někdo vší silou napral a já poskočila s autíčkem i žaludkem. Po pár letech jsem vyzkoušela řetízkový kolotoč, ten velký.

První jízda proběhla bez problémů a bez jakýchkoli náznaků mého těla, že se mu tahle atrakce nelíbí. Šťastná, že konečně mohu na "velký" kolotoč, jsem si jízdu zopakovala pětkrát po sobě.

TA pátá byla osudná, já se pozvracela a od té doby mě řádku let nikdo neviděl ani na tom autodromu.

Asi tři roky jsem se kolotočům jako takovým vyhybala, ale ten křik z lampiónů a hudba x-tych let byla tak magická, že jsem tam prostě musela aspoň nakouknout.

Začala jsem chodívat ke střelnici, kde jsem si za peníze, které mi babičky a rodiče nastrkali, kupovala štěstíčka, hrála nesmyslné hry, kdy se pinpongove míčky museli trefit do dírek s co největším počtem bodů a střílela do kola.

Později jsem si troufla na špejle a od té doby mě nic jiného nezajímalo a já chodila domů s kyticí krepakovych růží, nasmraděných parfémem, který se vám vryje do paměti, s plnýma kapsama žvýkaček typu pedro nebo takových těch barevných kuliček, které se ani nedali rozkousnout a v neposlední řadě s lizatkama ve tvaru dudlíků, později různých zvířátek nebo srdíček.

Naštěstí jsem na tom podobně jako moje mamka, takže pochopila mou vášeň a nechuť ke kolotočům.

Postupem času, kdy jsem začala jezdit daleko na internát a můj žaludek si na houpání zvykl, jsem se zase na kolotoč odhodala. Ale pokud jsem před kamarády řekla, že bych šla na "zvonkovku" nebo něco podobného, dívali se na mě, jak na zjevení. Oni vybrali těžší kalibr.

"Centrifuga" na mě nepůsobila zrovna mile. Ale jelikož žaludek nic nenamítal proti obrovské kleci, která vás roztočí tak, že na vás působí odstředivá síla, vydala jsem se teda s kamarády jí na pospas.

Klec na mě měla opačný efekt než řetízkový kolotoč. Nešlo nic ven, ale taky nic dovnitř. Díky "ždímačce" jsem do sebe víc jak den nic nedostala, takže vřele doporučuju jako přídavek k dietám.

A to byla zatím poslední návštěva kolotoče.

Chodím se ale dívat každý rok (u nás dvakrát), pokud čas dovolí. Něco si vystřelím, koupím popkorn nebo cukrovou vatu, pokochám se pohledy na mé kamarády visící ve třiceti metrové výšce hlavou dolů a tím to pro mě končí.

Jenom doufám, že až jednou budu mít děti, budou tohle mít po mně a po jejich babičce a já nebudu nucena "na stará kolena" na ty hrůzy zase vlézt.

Hezký pouťový den, Seboosis

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


:))  Já na té věci, co se jmenuje centrifuga, byla taky a souhlasím. I kdybych se hodně snažila, nepozvracela bych se, neb to nebylo technicky možný. Zato jsem se motala jako notorik ještě půl hodiny. :) Míša

Máte rádi poutě a atrakce? Na čem nebezpečném, až adrenalinovém jste kdy byli?

Své příběhy a zážitky i sympatie k pouťovému veselí posílejte dnes na redakce@zena-in.cz.

Hrajeme, jak jinak, než o pouťové „štěstíčko“, tedy nevíte, co ve škatulce bude. :-))

Reklama