Když se člověk dostane do stavu, že se mu chce kvůli nešťastné lásce umřít, je každá rada drahá. Přečtěte si několik příběhů lidí, kteří chtěli pro lásku umřít. Obrátili jsme se o radu k tomuto závažnému tématu na psycholožku Zdeňku Sládečkovou.

Nešťastná láska

Když člověka opustí jeho láska, anebo když je dlouhodobě nešťastně, nebo spíš neopětovaně zamilovaný, když se zkrátka v citech dostane na samé dno, chce se mu občas se vším skončit. Někteří z nás dokonce přemýšlejí o smrti...

Jsem unavený a osamocený,“ píše v jedné diskuzi na internetu Martin, „a jsem nucen dívat se na to, že to jde i jinak, s někým jiným... Jenže já ji už nemohu získat. Každá pomoc je špatná, vy máte, já mít nikdy nedokázal a nebudu, je pozdě. Chtěl jsem se toulat se s někým po lese a nyní mám žít sám. Jednou se už nevrátím, nic mě tu nebude nic držet, nebo spíš nikdo. Proč, proč to jen nemohlo být trochu jinak? Než jsi odešla. Není cesty zpět, z mrtvého bodu žádná cesta nevede, do něj však všechny. Už to nebude dlouho trvat a trápení skončí, aniž by radosti kdy začaly...

Je to jen póza? Kdo ví, na internetu se člověk často stylizuje. Možná, že vypsat se z trápení do internetové diskuze pomáhá. Dalším příkladem je Šárka, která se smrti bojí a na internetu řeší problém, jak na ní: „Ahoj, bude to znít asi hodně divně, ale potřebuji radu. A to v tom smyslu, jakým způsobem se zabít aby se předešlo pokud možno moc velké bolesti. Něco rychlého, nebo alespoň nebolestného... Předem děkuji...

To Sylva se dokonce o sebevraždu pokusila, protože si myslela, že ji už její partner nemiluje. Teď toho pokusu lituje: „Pár dní jsem nejedla a pak jsem snědla všechny možné i nemožné léky, zapila to půlkou lahve vodky a šla spát. Přítel na to přišel po několika hodinách a zavolal záchranku. Přežila jsem a snažím se žít. Můj psychiatr řekl, že to bylo demonstrativní a že jsem to vlastně ani udělat nechtěla, ať příště skočím pod vlak nebo se oběsím. Prášky jsou prý nejméně spolehlivý pokus, a většinou člověka zachrání. Dnes mám dítě a můj pokus o sebevraždu mě mrzí. Ublížila jsem nejvíc své rodině. Už bych to neudělala. Někdy je opravdu těžké žít., ale nikdo nemá právo, život si sám vzít.

Jsou tací, kterým se jejich pokus podaří - ať už jde „jen“ o demonstrativní výkřik, anebo svou sebevraždu myslí smrtelně vážně. Na fenomén lásky a smrti jsme se zeptali psycholožky Zdeňky Sládečkové...

Když se člověku chce z nešťastné lásky umřít, má myšlenky na sebevraždu, ale uvědomuje si, že to není správné řešení, co by měl udělat?
Sebrat se a utíkat do krizového centra. Prostě na první místo, kde je psychologická či psychoterapeutická ambulance. Pokud ty síly má tohle učinit. V těchto institucích jsou lidé, kteří mu porozumí, pochopí ho a mají pro tenhle problém cit. Nemá-li sílu někam dojít, nebo telefonovat někomu neznámému, měl by zavolat kamarádovi, kamarádce, komukoli blízkému, že je mu špatně a že má chuť to zabalit.

Tenhle problém se ponejvíc týká mladých. Mohou nějak rodiče z chování poznat, že jejich potomek plánuje sebevraždu?
Úplně stoprocentně to nepozná ani odborník, do hlavy nikomu nevidíte. Příznaky zármutku a velikého smutku ale asi poznáme všichni. V těchto chvílích jde o postoj, který k tomu mohou rodiče zaujmout. První je, že smutní jsme z nešťastné lásky byli všichni a prožili to všichni, tak to dotyčný nějak zvládne, což může a nemusí vyjít. Nebo se snažit s dítětem nějak komunikovat a říct mu, že je pro ně důležité a že jsou s ním a záleží jim na tom, aby problémy překonalo. Snažila bych se dítě vyburcovat a problém s ním řešila. Vždycky je v té situaci, v zármutku, v depresi, nebezpečí, že situaci nějakým způsobem nezvládne. Odborníci ji tedy nikdy nepodceňují, i když 99,9 procent dobře dopadne, ale to půlprocento tam je a nikdy nevíte... Odborníci mohou pomocí psychologických či grafologických testů zjistit víc, než laik, ale nikdy to není stoprocentní - hlava je naprosto suverénní svět. To co u jednoho způsobí, že začne s větší vehemencí na sobě pracovat, třeba právě rozchod, tak pro druhého může být podnětem k manifestnímu pokusu o sebevraždu.

Předpokládám, že k tak zoufalému činu z lásky mají sklony jen někteří z nás. Mohu sám v sobě tyhle sklony nějak odhalit?
V zásadě o sobě každý víme, jestli jsme spíše optimistický typ a věříme, že se věci v dobré obrátí, anebo zda jsme depresivní typ, který se bojí, že všechno skončí špatně. Depresivní mají blíž k posunům nálady a k podobným činům. A každý depresivní člověk o osobě vždycky ví, že je mu blbě - bohužel vzhledem k tomu pocitu beznaděje a tomu, že nemá cenu to prodlužovat, dochází k vyčerpání a sahání k sebevraždě, kterou v tu chvíli vnímá dotyčný jako úlevu. Nejde-li tedy o demonstrativní volání o pomoc.

PhDr. Zdeňka Sládečková

Zdeňka Sládečková

poradenská psycholožka

Kam dál?

S doktorkou Sládečkovou...

Reklama