Na jedné straně odvaha životem poražených, kteří již neměli sílu jít dál, na druhé zoufalství těch, kteří zůstávají. Šok střídá vztek. A úplně nejvíc bolí nutkavá výčitka, že jsme tomu mohli zabránit. Skutečně?

Pod tíhou vlastních problémů, uspěchané doby, která s námi otluče všechny kouty pracovního dne, aby nás pak s nateklými kotníky laskavě propustila k další šichtě na domácí půdě, pak si jen těžko všimneme, že lidi kolem nás přestal bavit život. Z nějakých důvodů (a nám by se jistě zdály malicherné) už nechtějí, nemají sílu jít dál. A suicideznovu se zvedat s vědomím, že stejně za chvilku přijde další pád. Nemáme zkrátka čas, ani nejmenší chuť znovu naslouchat důvodům, proč to nejde. Chybí nám síla a snad i znalosti, jak pro ně připravit pokrm, po kterém by jim znovu život zachutnal. V zoufalství, že naše povinnosti vykřičníkují, ale i se špetkou naděje, že se s tím oni už nějak poperou, odcházíme po svém. Aniž bychom se otočili, zachytili pohled, který by možná obrousil naši netrpělivost. Zpráva o definitivním odchodu rozpaluje naše svědomí a dokola si opakujeme, že jsme tomu mohli zabránit. Nemohli. To je dobré vědět.

Nedávná sebevražda známé zpěvačky byla bolestnou tečkou za několika neúspěšnými pokusy, které možná byly voláním o pomoc, národ jim však přivykl, hltal podrobnosti a žádal si dalších vstupů do jejího soukromí, které se tak stalo veřejným vlastnictvím. Kde se bere touha nahlížet do cizích ložnic a analyzovat původ skvrn na prostěradle? Při tom tetelivém sepisování katastrofických scénářů, podle kterých se pak budou odvíjet životy lidí na scéně, zapomínáme žít a psát ty vlastní. To je možná i účel celého toho nesmyslného pachtění. Naše životy odkládat na potom. Život se však odvíjí právě teď a nevíme, jak dlouho nás bude zkoušet, jak dlouho nás nechá vychutnávat a krčit nos pod slunečními paprsky.

Laťka dokonalosti je nastavená moc vysoko. Někdo se bude snažit ji přeskočit a nepřestane, dokud se mu to nepodaří, další ji podleze, jiný bude stát stranou a přihlížet. A možná, že někdo se otočí a bude chtít odejít. Kouzlo být člověkem spočívá v tom, že ho můžeme vzít za ruku a říct mu, že laťku si sám může nastavit tak, jak chce. Ona pomyslná laťka může být klidně kousek cesty i hůlkou o kterou se bude opírat, pokud je to potřeba. A nikdo se mu pro to nebude smát.

Děti, které se k nesmírné bolesti rodičů, rozhodnou spáchat sebevraždu, věří, že znovu obživnou. A probudí se do světa, který nebude vyžadovat výborné známky a jisté odpovědi. Do světa plného nedokonalostí, které se lehce mohou stát přednostmi.

Dejme si předsevzetí, i když není zrovna prvního ledna, a přestaňme od druhých a hlavně od sebe vyžadovat dokonalost. Když ztratíme rovnováhu a před protivnou sousedkou se přes záhon pichlavých růží sesuneme do trávy, se sukní pomalu u krku, tvařme se, že právě to jsme měli v úmyslu, protože chceme najít čtyřlístek. :)

Reklama