Když vám říkám „nehrajte si s duchy, oni si také nehrají“, tak mnohé nevěříte. Ani Martin nevěřil. Dokonce si na jedné seanci zcela otevřeně tropil žerty z vyvolané energie.

To, co se tam pak stalo, dodnes nemám úplně zpracované, protože to popřelo všechno, co známe díky naší vědě,“ říká…

Martin je seriózní podnikatel a inteligentní muž středního věku. Když ho člověk poslouchá, dospívá k přesvědčení, že to má v hlavě skutečně srovnané, je sečtělý a racionálně myslící.

To jen abyste si nemysleli, že vám tady předkládám příběh nějakého zarytého spiritistu, snílka a osobu, která měla dávno podstoupit masivní terapii s invazivní medikamentózní léčbou.

Osobně se vyhýbám spiritismu a můj názor na to patrně znáte.

Přestože jsem přesvědčena, že zbytková energie člověka není žádné scifi, nad tímhle příběhem mi racionálno vskutku zůstalo stát.

Umřeš!

„Jo, tak to i mně zůstalo stát, a nejen racionálno. Také vlasy na hlavě, které jsem v tu dobu ještě neměl ostříhány tak, že stojí prakticky přirozeně,“ začíná vyprávět Martin.

m

„Bylo mi něco kolem dvaceti a byl jsem skeptik jako vymalovaný. Na seanci jsem se nějak připletl jako doprovod. Bylo tam několik žen. Uculoval jsem se, když se jaly vyvolat „ducha“ Dany Medřické.

Klasická tabulka s písmeny a sklenička, na které měly dámy položen prst, se pohybovala sem tam a zastavovala na písmenkách, čímž onen záhrobní model odpovídal na otázky. Usmíval jsem se. Později jsem si dělal zcela otevřeně legraci a byl napomínán.

„Míní Ti dokázat, jakou moc má,“ pravila jedna dáma. „Sem s tím,“ žertoval jsem.

To, co se pak stalo, dodnes nemám zcela zpracované, a ani to myslím nejde.

„Umřeš,“ napsala ta věc s prsty oněch dam.

Jasně, to jednou každý.

V ten moment se ovšem sklenička začala posunovat po stole k jeho okraji a… Spolu s prsty, které dámy měly dál na jejím otočeném dně, zůstala MIMO STŮL VISET VE VZDUCHU!!!

V ten moment jsem musel mít barvu čerstvé nivy. Prostě stála v prostoru a ony měly dál volně položený prst z vrchu na ní. Kde byla v ten moment gravitace, která je učivem prvního stupně základní školy, nevím, ale viděl jsem to a nezapomenu na to.

Vzpomněl jsem si na „umřeš“. Dámy zřejmě ona událost také trochu vyděsila, a tak, zatímco já jsem tam seděl jako ypsilon, prosily paní „ducha“, aby vzala svůj ortel zpátky. Udělala to s tím, že mi předvede, s čím si hraji.

Cítil jsem vděk. Tedy, vedle nepříjemného pocitu u žaludku. Měl jsem toho dost. Cestou domů jsem na to pořád myslel. Neuvěřitelný, říkal jsem si a přemohla mě chuť na uklidňující cigaretu. V chůzi jsem se pokusil si sirkou zapálit. Tři mi zhasly.

Vztekle jsem se zastavil a plamínek zakryl, abych docílil zapálení tvrdé sparty. Ze zatáčky se vyřítilo auto plné omladiny jedoucí v bujarém stavu z místní diskotéky. Řidič, patrně ne střízlivý a kdo ví, jestli s platným průkazem, ale zatáčku nezvládl a napral to přímo přede mě do zdi domu.

Těm čtyřem v autě se nic nestalo, ale kdybych se já nezastavil, po té, co mi zhasínaly sirky, byl bych téměř na sto procent přesně v tom místě přimáčknutý na zdi jako lívanec.

Tu noc jsem neusnul.

Nemohu říci, že bych teď prometal seance, nebo se po večerech zabýval vyvoláváním duchů. Ovšem respekt k tomu, o čem naprosto nic nevím, a neví vlastně nikdo, od té doby mám obrovský.

Cožpak někdo může vědět, co je PAK? Jaké věci nás obklopují? Co všechno může ovlivňovat náš osud, kromě nás samých? Nemůže.

A proto, když něčemu nerozumím, nebo jsem to nikdy neviděl, rozhodně to neznamená, že to také NEEXISTUJE,“ uzavírá své vyprávění Martin.


Co dodat?  Nechám na vás…

Reklama