Máte rakovinu prsu. Takový ortel si každoročně vyslechne na šest tisíc Češek. Před třinácti lety mezi nimi byla i paní Helga (60). Když u ní lékaři diagnostikovali zhoubný nádor, ještě ji poslali na dovolenou u moře. To ovšem netušili, s jak moc agresivním protivníkem budou bojovat. Během několika dní se totiž zvětšil dvojnásobně.

Paní Helze bylo 22 let, když si v pravém prsu nahmatala bulku velikosti švestky. Vyděsila ji o to víc, že byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. „Tehdy jsem zašla na chirurgickou ambulanci, kde mi prsa zkontrolovali a řekli, ať se dostavím asi 4 měsíce po porodu na operaci. Bulka naštěstí nerostla, a to mě uklidňovalo. To proto, že jsem po gymnáziu studovala v Ostravě nástavbu v oboru, kterému se tehdy říkalo rehabilitační pracovník. Díky zdravotnickým vědomostem, mi bylo jasné, že když je nádor zaoblený, bývá většinou benigní, tedy nezhoubný,“ vypráví s tím, že strach dostala až v nemocnici. Vyděsily ji totiž řeči ostatních pacientek. „Hned mě „informovaly“, co všechno bude po operaci následovat… Ale po probuzení z narkózy ke mně přišel primář, pohladil mne a řekl, že to nic nebylo,“ vzpomíná.

mamograf

Proč nevěřím v Boha

Jakmile se rána zahojila, zaregistrovala se v mamologické ambulanci a na kontrolu docházela jednou ročně. Dlouho bylo vše v pořádku, ale v sedmačtyřiceti si v levém prsu opět nahmatala bulku a bála se nejhoršího. „V naší rodině se sice rakovina prsu nevyskytla, ale dědeček a všechny jeho děti, s výjimkou mé maminky, zemřely na rakovinu žaludku. Taktéž moje 48letá sestra Dagmar. Od té doby nevěřím v Boha a stala jsem se ateistkou. Hnusné, že?“ zamýšlí se maminka dvou dětí, která najednou dostala strach, co bude dál.

Biopsie odhalila pravdu

Byl srpen a ona měla jít na preventivní vyšetření až za měsíc. U lékaře si jej ale vyplakala už za čtyři dny po nálezu. Takže místo aby se radovala z již zaplacené nadcházející dovolené s dcerou, čekala na diagnózu. „Lékař mi udělal sono i mamograf, vzal biopsii a vynesl ortel – je to karcinom. Prý je ale ještě maličký a není v uzlinách, takže na dovolenou mohu klidně odjet. Nic se nestane a na operaci přijdu v září. Otřepala jsem se z toho hrozivého vyšetření a celkem v pohodě odjela do Chorvatska,“ svěřuje se, ale přiznává, že stín strachu zůstal. Zaháněla jej však rakijí a pivem a prsa ani podpažní jamky si raději nekontrolovala. „Kdyby mě tehdy napadlo sáhnout si do axilly na levé ruce a našla hrčky, asi bych „zešílela“ a odjela domů stopem ještě v polovině dovolené. Jenže já se o tom, že byl nádor agresivní a za těch pár dní vyrostl skoro jednou tolik, dověděla až po plánované operaci.“

Operace byla za mnou, co dál?

„Stálá jsem v pokoji u okna, čekala na manžela a po zádech mi stékaly pramínky potu. Lékař mi sdělil, že léčba potrvá nejméně půl roku. Asi měl trochu špatné svědomí, protože mi naordinoval chemoterapii, která údajně stála milion korun. Absolvovala jsem také 37 ozářek. Vzali mi i vaječníky, což vyvolalo předčasný přechod,“ svěřuje se a vzpomíná i na to, s jakým strachem pak čekala na výsledky vyšetření, která následovala. Naštěstí se nemoc už neobjevila a ona se tak mohla po deseti měsících vrátit ke své úřednické práci.

Děti mě nešetřily, naštěstí

„Tehdy mi hodně pomohly mé děti a muž. Ale ne v tom smyslu, že by mne nějak šetřily, utěšovaly nebo hýčkaly, bylo to přesně naopak. I když vím, že se dcera vyplakala tajně. Super byl můj, tehdy dvacetiletý, syn. Jakmile mi začaly po první chemoterapii padat vlasy, oholil mi hlavu a navrhl, že mi ji s kamarády popíšou nějakými nápisy. No gauner,“ směje se Helga při té vzpomínce ještě dnes.

helga

Paní Helga (s bratrancem) na letošní oslavě svých šedesátých narozenin.

Co mi nemoc dala, či vzala? Nic!

Čekáte slova o tom, jak jí nemoc změnila život k lepšímu a ona si jej teď mnohem více váží? Nečekejte! „Já si života vážila i před nemocí, nemoc mi nic nedala ani nevzala, jak se často říká. Zůstala jsem veselá, pozitivní, férová, někdy trochu drzá. Syn říká, že jsem neřízená střela,“ přiznává žena, která chodí třikrát týdně na spinning, v létě jezdí na kole na chalupu do Beskyd, odkud se často vydává na Lysou horu, teď už i s ročním vnukem Honzíkem, v zimě lyžuje…

„Jsem opravdu šťastná a mám tolik činností, že nestihám. Někdy mám pocit, že se už ničeho nebojím, ale není to pravda. Když jsem fyzicky i psychicky unavená, někdy mne přepadne panický strach a začnu si prohledávat prsa. Stačí si ale odpočinout, vyspat se a strach je pryč,“ uzavírá Helga a nezapomíná apelovat na všechny ženy. „Nebojte se, když se v prsou něco objeví, protože když se rakovina pozná v prvním stadiu, je téměř stoprocentní naděje na uzdravení!“

Čtěte také:

Reklama