Rodina

Se sousedovic Jardou kamarádit nebudeš!

Když jsem byla malá, vyrůstala jsem na vesnici s bandou kamarádů. Nebylo nic lepšího než doma po škole zahodit tašku a vyrazit ven. Větu: „Já jdu ven“ s oblibou používám u našich do dneška. Stejně si neodpustí táta zavolat: „Vem si čepici!“ Dneska už je to jen hra…

Kamarády jsme si s bráchou vybírali sami. Jestli jde tedy mluvit o vybírání. Ve stejném věku bylo u nás na vesnici dětí spousta, každou chvíli byl pro nás někdo tím úplně nejvíc nejlepším kamarádem. Rodiče v tom trošku ztráceli přehled, ale ne zcela, vždycky věděli, kde nás asi tak můžou najít a s kým se stýkáme.

Nějaké výchovné postoje typu „S tím sousedovic Jardou kamarádit nebudeš!“, to jsme neznali. Jen jedinkrát si pamatuji, že jsem po návratu domu dostala od taťky pár otázek na jednoho o pár let staršího kluka, který chodíval k rybníku kouřit, tam, kam jsme si chodívali hrát my.

Říkali jsme mu Vole. Nedokázal dát dohromady větu, aniž by alespoň polovinu slov ve větě netvořilo právě toto slovo. Táta z nás tahal, jestli s ním kamarádíme, ale už tehdy jsme dokázali odhadnout, že to nebude dobrý kamarád, a nedružili se s ním.

Naši nám v tomto směru dopřávali volnosti a dnes jsem jim za to vděčná. Naučit se žít v bandě dětí je podle mého úplně stejná škola života, jakou člověk využije dále ve společnosti dospělých. Fungují tam stejné principy, člověk se snaží rozpoznat dobré a špatné přátele, dostává se do konfliktů, které musí řešit, střetává se s různými názory bez toho, aniž by do toho někdo z dospělých zasahoval.

V některých rodinách to ale takto dnes již nefunguje. Jsou uzavřenými komunitami, kam cizí dítě nevstoupí. Častým argumentem je to, že musí postačit společnost dětí ve škole nebo v rámci zájmových kroužků, kam dítě chodí. Pro rodiče je to samozřejmě pohodlnější…

Já s tím ale nesouhlasím. Ve škole nebo na kroužcích jsou děti pod neustálým dohledem, jejich aktivita je téměř vždy nějakým způsobem organizována a nikdy se nechovají úplně přirozeně tak, jak by to bylo v jiném prostředí, bez dohledu.

Možná se mnou souhlasit nebudete, ale já jsem pro, aby byla dětem ponechána jakási volnost, možnost vlastního rozhodování, samozřejmě v přiměřené míře.

Čím více kamarádů, tím lépe!

   
14.05.2010 - Děti - autor: Linda Wimmerová

Komentáře:

  1. avatar
    [3] wich [*]

    Já jsem, stejně jako Rikina, zažila dětsví na sídlišti a taky bylo pěkné. Měly jsme jako děti tolik činností a možností... Dnes se jen poflakují na lavičkách a řinčí mobily.

    Jen jedinkrát jsem zažila, že kamarádka řekla, že se se mnou nesmí bavit - její máti všechno prochlastala, i to, co dostaly děti od babičky a přišla si k nám půjčit. Neúspěšně, tak si to vylila na děckách Sml28

    superkarma: 0 15.05.2010, 08:19:38
  2. [2] Rikina [*]

    Nejen na vesnici, na sídlišti to za mého dětství fungovalo taky. Běžně u nás byly návštěvou děti z okolí, nebo my se sestrou zas u nich, ani jsme se rodičů neptaly, zda si můžeme přivést kamarádky. Sml80 Rovněž nikdo neříkal, že "s těma kamarádit nebudeš". Moje děti to měly podobně, kolikrát jsem přišla domů a našla tam bandu cizích chlapečků, těch, které jsem neznala, jsem se zeptala, čí jsou, doplnila znalosti, a bylo vyřešeno. Sml57 Pamatuju si, že mí rodiče jen trvali na dodržení návratové hodiny. Pokud jsem řekla, že přijdu v osm, tak ve čtvrt na devět už bylo pozdě. Jinak jim informace "jdu ven" zcela postačovala.

    superkarma: 0 15.05.2010, 08:01:49
  3. [1] ovenka [*]

    I my jsme tak nějak vyrostli. Na vesnici volnost a spousta kamarádů- sousedů. Měli jsme za sebe jakousi zodpovědnost. Nikdo nám neříkal, co máme dělat, bruslit, plavat, lyžovat, jezdit na kole to jsme se učili a naučili sami. Byla to krásná doba, moje děti už nic takového nepoznaly.

    superkarma: 0 14.05.2010, 21:55:11

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme