Ráno jsem vyhlédla z okna a zahlédla sluníčko. Moje nálada se trochu zlepšila, ale raději jsem se nechtěla moc radovat. Po tolika měsících zimy a sněhu, už se ani nechce věřit, že letos jaro opravdu přijde.

 

Škoda že si nepamatuji, jak jsem prožívala loňské a předloňské zimy. Možná by mi to trochu pomohlo uvědomit si, že ta letošní byla úplně normální. Nepamatuji si na ně, a tak si pořád dokola říkám, že letos je to jiné. Nikdo mi nevymluví, že tentokrát to paní zima trochu přehnala.

 

Nevím, zda psát o zimě v minulém čase, nechci to zakřiknout. Klidně se totiž může stát, že se do pěti minut zatáhne obloha a rozesněží se. „Néééééééé, už ne. Prosím!!!“

 

Ploužení se se zakaboněným obličejem do práce už bylo dost. Brodění se sněhem jsem si už „užila“. Neustálé oblékání a svlékání i zachumlávání se do šály a čepice také bohatě stačilo. Navíc jsem si uvědomila, že mi z té zimy už tak trochu hrabe. A pozoruji, že v tom nejsem sama.

 

Stačilo se projít po ulici a zjistila jsem, že všechny spojuje stejné téma hovoru. „Už mě to počasí fakt štve,“ vyprávěla mladá dívka a přitom se mračila, jakoby chtěla svým výrazem obličeje vyjádřit, že ta právě vyřčená slova myslí opravdu vážně. Jen jsem se usmála a chápala její rozhořčenost.  

 

„Ahoj, už zase sněží, to je hrůza.“
S takovouto formulací jsme se téměř každé ráno pozdravily s kolegyněmi v redakci. Všechny se stejně otráveným výrazem jsme usedaly k počítačům. Snažily jsme se, abychom se neponořily každá sama do sebe a do špatné nálady. Mnohokrát se to nepovedlo. Stačil pak jen mírný náznak problému, například pomalý počítač a oheň byl na střeše. To, co bychom jindy „smetly ze stolu“ smíchem, nás dovádělo k šílenství.

 

Když jsem se pozdě odpoledne tmou doploužila domů, potřebovala jsem co nejvíce světla, a hlavně klid. Obklomila mě apatie. Jednoznačná apatie. Občasné hádky s partnerem nakonec vznikaly ne kvůli problému, ale kvůli tomu, že je venku stále tak hnusně. Nejhorší to bylo o víkendu, když jsem se vypravila za rodiči do jižních Čech. Kolony na dálnicích, všude plno sněhu a zima.

 

Před pár dny jsem opět zaslechla útržek z rozhovoru a poté málem vybuchla vzteky. „Já myslím, že to není zase tak špatné, že jeden den svítí sluníčko a druhý den sněží,“ promluvil s nadšením kluk k mladé dívce.

 

Zlostně jsem se po něm ohlédla a pak se rozhořčeně podívala k obloze a v duchu zakřičela:

 

„Tak už dost. Milá zimo, já už tě vážně nechci. Potřebuji slunce, světlo a teplo. Chci kabát zavřít do skříně a venku se procházet, ne přebíhat. Toužím vidět, jak se lidé během oběda posadí v parku na lavičku a chci cítit, jak je mi dobře, když svoji tvář vystavím slunečním paprskům. Takže sbal své kufry a přijď nejdříve za půl roku. Jasný?!“  

Nezbývá mi než doufat, že si má slova vezme k srdci...

 

Dnešní téma:
A co vy a letošní zima?


Byla tahle zima vážně prima?

 

Jak jste ji přežila?

Nebo jste si ji vážně užila?

 

Proč milujete sníh a teploty pod nulou?

Kde si nejvíc zimu užijete?

Mohla byste klidně žít na severním pólu a bylo by vám dobře?

 

Nebo jste milovník léta a sluníčka?

Co s vámi udělala letošní zima?

Zdála se vám extrémní?

Jak jste si dobíjela energii?

 

Propadla jste špatným náladám?

 

Toužila jste po sluníčku a tak jste:

-          za ním odletěla?

-          ho něčím nahradila?

-          se vypravila do solária?

 

Napište na adresu: redakce@zena-in.cz

Reklama