Reklama

I když to není zvykem, poslední příspěvek jsem si nechala s dovolením pro sebe. Zvažovala jsem, zda ho napsat, nebo ne, ale předchozí příspěvek od čtenářky kobližky mě přiměl k tomu, že to musí ven.

Přiměla mě k tomu konkrétně vzpomínaná scéna loučení babičky s Barunkou.

Ze své lásky ke spisovatelce Boženě Němcové jsem se již vyznala. Tato láska je silně propojena i s láskou k mojí babičce. Je tomu už sedm let, co zemřela, a já po tom, co se to stalo, pevně věřím tomu, že existují věci mezi nebem a zemí, že existuje síla lásky, síla myšlenky, která všechno překoná.

Byť jsem Babičku Boženy Němcové měla ráda už od dětství, teprve až po smrti své babičky jsem ji naplno a zcela pochopila. Teprve tehdy jsem si uvědomila, co všechno do této knihy autorka vložila, jak silný cit a lásku musela prožívat, když toto dílo sepisovala.

Když moje babička umírala, byla jsem tou dobou pracovně v zahraničí. Dodělávala jsem projekt, na kterém jsem pracovala několik let. Najednou mi volala maminka, že babička asi umírá. Bylo jí krásných 93 let, dalo se to tedy čekat. Pan doktor, který se na ni byl podívat, jí prý nedává více než dva, tři dny, půjde to rychle.

Moje babička byla pro mě vším. Nejvýznamnější člověk mého života. Byla jsem zcela zoufalá a bezradná. Vrátit se rychle domů za babičkou, anebo dodělat projekt, který mě stál tolik námahy a úsilí? Zvítězila touha po babičce, ale tehdejší šéf mi oznámil, že neexistuje, aby mě pustil byť jen na jeden den domů, buď to dodělám, nebo se s realizací mé práce, kterou jsem po velkých obtížích prosadila, můžu rozloučit.

Denně, každou hodinu, každou minutu jsem se modlila a prosila babičku, ať na mě „počká“. Denně jsem volala mamince, která ji měla u sebe, a ptala se, co babička. A maminka vždy odpověděla: „Spí.“

Můj pracovní pobyt se protáhl ještě na jeden celý měsíc. Poslední den jsem do rodné vsi vystřelila jako raketa. Ani si nepamatuji tu dlouhou cestu, až pobyt na místě. Vběhla jsem do místnosti, kde ležela babička na smrtelné posteli. Probrala se, otevřela oči, usmála se na mě: „Sašenko…“  a během půl hodiny zemřela. Počkala…

Pan doktor kroutil nevěřícně hlavou, že absolutně nechápe, jak mohla ještě tak dlouho vydržet. Byla jako věchýtek, jako uzlíček nervů. Její srdíčko muselo bít už jen silou vůle.

V tu chvíli jsem si připadala jako Barunka. A v tu chvíli jsem plně pochopila tu obrovskou sílu a neskutečný cit spisovatelky Boženy Němcové. Proto tuto spisovatelku tolik miluji. Stejně jako svoji babičku.

Saša, redaktorka  

Téma dnešního dne: Božena Němcová