Herečku Sandru Pogodovou znáte třeba ze seriálu Velmi křehké vztahy. Je pohodová, nebo není? A jak snáší postelové scény? Nahlédněte se Ženou-in do jejího soukromí...
 
Maminka vás pojmenovala po malíři Sandro Botticellim, jak se vám líbí jeho obrazy?
Botticelli maloval zrzavé ženy, takže maminka byla trochu předvídavá. Byla jsem se podívat v Londýnské galerii, kde od něj visí slavné plátno Venuše a Mars, a byla jsem fascinovaná. Jeho obrazy mám moc ráda.

Když jsme u toho jména... Pogodová, to je docela zajímavé jméno, když si s ním trochu pohraji, nejde se nezeptat: Jste pohodová?
Vždycky, když se někomu hlásím jménem, tak říkám Pohodová s g. To si hned každý zapamatuje. A jestli jsem pohodová? Lidé říkají, že je se mnou legrace, tak asi jsem (smích).

Kde se vám hraje nejlépe – v divadle, ve filmu, v seriálech?
Úplně nejvíc mě baví divadlo, tam si můžete postavu prožít od začátku do konce. Filmování není chronologické, navíc často hraji nějaké mrtvoly. Je to docela vypětí, když máte nejdřív točit, že umřete, a pak teprve jak se k tomu dospělo. K tomu jeden záběr opakujete třeba desetkrát, pořád dokola – to už si pak připadáte jako hotentot. Divadlo si člověk víc užije, na natáčení je zase strašná prča okolo, třeba na seriálu je výborná parta.

Sandra Pogodová

Narodila se 16. dubna 1975 v Olomouci. Po krásném dětství, stráveném po boku o čtyři roky starší sestry, se ve čtrnácti letech stěhuje do Prahy studovat Konzervatoř. V roce 1992 hraje poprvé ve filmu Kamarád do deště II aneb Příběh z Brooklynu, a také poprvé v televizi, v inscenaci Zpráva pro příští století.

1993 maturuje a započíná své putování po českých divadlech (v Pardubicích hraje ve hře Kabaret, v pražském Divadle ABC v muzikálu Pěna dní). O rok později se na čtyři roky upíše muzikálu Jesus Christ Superstar v divadle Spirála. Když zrovna nehraje v muzikálu, natáčí v roce ´96 a ´97 s Jurajem Jakubiskem film Nejasná zpráva o konci světa (s tímto režisérem spolupracuje i dále, v roce 2003 na filmu Post coitum, naposledy pak na filmu Bathory).

Píše se rok 1998, když všeho nechává a odlétá do USA. Zpátky do Čech se vrací v roce 1999. V roce 2000 hostuje v ostravském komorním divadle Aréna (hra Obsluhoval jsem anglického krále) a hraje ve filmu Politik a herečka režiséra Juraje Herze. O dva roky později točí pro různé televize (například Rodinná pouta, později Velmi křehké vztahy), má premiéru v divadle Ta Fantastica v muzikálu Olympic a také v divadle U hasičů ve hře Barmanky.

Je členkou souboru divadla Na Fidlovačce.

A muzikál?
Jesus se hrál výborně, ale bylo to tím, že tam byla skvělá parta. Bylo to asi i tím, že to byl rockový muzikál. Mám plnou bednu fotek z mejdanů (smích). Jinak muzikály moc nemusím, není to úplně moje parketa. Jsem schopná tu práci odvést dobře a snažím se neotrávit lidi okolo. To když se stane, tak si pořádně neužijete ty bambiliony, které za to dostanete (smích).

Jak se vám líbil film Bathory? Kritiky nejsou moc pochvalné...
Když jsem ho viděla na premiéře, byla jsem strašně spokojená. Já to mám tak, že třeba na divadle mám několik takových svých rádců, kterým důvěřuji a dám na jejich názor. Vždycky musíte počítat ale s tím, že se nebudete líbit všem.

S Jurajem jsem dělala celkem tři filmy, a pokaždé byla reakce českých kritiků stejná. Myslím, že mají osobní problém s Deanou Jakubiskovou (rozhovor najdete ZDE!) a jsou natolik neprofesionální, že se přes to nedokáží přenést. Čeští kritici vždycky na Jakubiskovy filmy nakydají hnůj, pak to dostane v zahraničí ceny na prestižních festivalech.

U Bathory to bude stejné, vrátí se z venku, bude se o ní mluvit jako o nádherném výpravném historickém filmu a najednou, najednou my čecháčci začneme říkat, jak je to úžasné. Čeští filmoví kritici jsou prostě nevymáchaný tlamy.

Se kterým režisérem si nejvíce rozumíte?
Největším uměleckým zjevením, se kterým jsem si okamžitě sedla, je náš umělecký šéf na Fidlovačce Juraj Daják. Jinak hrozně ráda pozoruji Juraje Jakubiska při práci, sice rozumím tak desetině toho, co dělá, on je neuvěřitelný bohém, který srší nápady, ale pozorovat ho, to je prostě krása.

Co postelové scény, jak je snášíte?
Připravuji se mohutně (smích), ale pak je hrozně nerada točím. Nevadí mi svlékat se – jedna moje kolegyně říkala: „Ukazuj děvenka, ukazuj, keď ti buďe peděsať, nikto nebuďe zvedavý.“ Jediné, kdy mi to vadí, tak při natáčení – vy jste tam nahý a za kamerou je dvacet úchylaků (smích), ale když je to na plátně, tak je mi to úplně jedno.

Přijde mi to vlastně absurdní a komické, zvlášť když člověk není sám, tak se muckat s někým cizím. Vždycky, když takovou scénu vidím, přemýšlím nad takovýma volovinama, že si třeba říkám: „Tak, teď to jenom hraje, nebo, když jde s někým do postele, tak to vypadá takhle?“

S kým se vám dobře hrají takovéhle scény?
Je vždycky důležité, s kým tu scénu točíte. Třeba s Jirkou Langmajerem, s Langošem, s tím se točilo bezvadně. To byla i legrace. S Míšou Dlouhým také.

Máte nějaký pikantní zážitek?
Ne, rozhodně to není příjemné – neznám herce ani herečku, kteří by si to dokázali užít. Mám fotku z natáčení Post Coita – dva chudáci se mačkají nazí ve vaně a kolem nich je natlačeno patnáct dalších lidí. Tady jde veškerá intimita stranou.

Jak snášíte focení?
Bulvární fotografové jsou dost zběsilí, ale já nejsem ten typ, který by je poslal někam. Říct jim: „Je to tvoje práce, tak si nějakou fotku chyť!“ Vždycky jdu jako oslík a pózuji přesně tak, jak si mě naštelují. Já se fotím hrozně nerada i v atelieru, nudí mě to a nebaví.

Jsou fotografové, kteří se dovedou naladit na vaši notu, vidí, že jste mameluk a neumíte to, a pomohou vám, ale jsou i tací, kteří to nesvedou – na fotkách je to pak hrozně vidět. Také mám jako indiáni pocit, i když je to asi zvláštní, při mé profesi, že vám focení bere duši. To je možná i důvod, proč mám raději divadlo než film.

Co si myslíte o politicích? Šéf vašeho divadla se vrhnul na politiku...
Jaký je Tomáš politik, nevím, ale divadelník je skvělý. Já politiku nesleduji. Vždycky se u ní jenom rozčílím, když vidím to naše hulvátství – ne, raději nemyslet.

Jaké je vaše oblíbené jídlo?
Kachna s lokšema (smích)! Miluju kachnu, mi-lu-ju!!! Moje máma ji umí výborně, dělá moc dobré lokše... Vůbec mám ráda maso a jsem hrozný mastňák, takže musím mít všechno pořádně promaštěné. Ne, že bych jedla maso každý den, snažím se poslouchat své tělo, ono si vždycky řekne, jestli má žízeň nebo chce maso, zeleninu... Stačí naslouchat a nepřežírat se – to je těžké (smích).

Co vás zaujme na muži, myslím na první pohled?
Než otevře pusu, tak na mě většinou fungují oči. Oči jsou opravdu odrazem duše – to poznáte, jestli tam je nějaký rajc, nebo je vypuštěno, prázdno. Osobnosti jsou poznat na první pohled. Jinak největší základ je, že mě ten muž musí umět rozesmát. S humorem se dá snášet všechno – pro ženy není úplně důležité, jak ten muž vypadá. Takže nejdůležitější je humor, schopnost zasmát se i sám sobě. Neznám moc mužů, kteří tohle dokážou.

Kolik byste chtěla mít dětí, už je vám třiatřicet...?
Preferuji velkou rodinu, takže spoustu. Kolik budu schopná zvládnout. V každém případě bych chtěla syna. Chtěla bych přiložit ruku k dílu a vychovat tady jednoho pořádného českého chlapa. Čeští muži, to je opravdu specialita.

No, díky.
Tak samozřejmě, že nejde házet všechny do jednoho pytle, ale je mi to strašně líto, když vidím, jak se chovají. Už ani nejsem naštvaná. Zbavují nás možnosti cítit se a chovat se jako ženy. I když si za to můžeme částečně samy, vychováváme je tak, že se do poslední chvíle drží máminy sukně. Chlapi by měli být orli, kteří jsou schopní chránit.

Být impozantní, velcí, zaujmout, neměli by ale zase na druhou stranu sklouzávat do hulvátství. Musí zvládat toho svého slona v porcelánu. Stejně tak ženy by neměly ztrácet svou jemnost... Celé dvacáté století je takový galimatyáš, ve kterém ženy ani muži nevědí, kde je jejich pozice. Mrzí mě to, protože spojení muže a ženy, když to funguje, je krásná a kouzelná záležitost.

A kdy se budete vdávat?
Já mám teď tak neuvěřitelného přítele, že jsem ochotná si ho vzít kdykoli. Vždycky, když o něm mluvím s kamarádkami, jak je pozorný, jak se chová, tak mi nechtějí věřit, že takový muž vůbec existuje. Navíc těch třiatřicet... je to velký zlom. Mě ta Kristova léta hodně srovnala, úplně to uvnitř cítím.

Počůrávala jste se jako malá?
Já si přesně pamatuji, jak mě naši vzali poprvé do kina na pohádku. Byla to Panna a netvor od Juraje Herze. Tam je hned na začátku netvor, jak rve nějaké dívce ňadra, drásá jí hrudník... Takže jsem si prožila úplnou hrůzu v kině, a když jsem přišla domů, tak jsem se samozřejmě počurala (smích).

V noci jsem se vzbudila ve tmavém pokojíčku a úplně jsem viděla Harapese s ptačí hlavou, jak jede na koni. Když jsem byla malá, byl to vždycky strašný boj jenom vytáhnout ruku zpod deky a rozsvítit si lampičku. Pak, když bylo světlo, tak už to bylo lepší, ale přejít půlku bytu na záchod... To ne, to byla moje noční můra.

Noční můra? Věříte na noční můry, na magii?
Moje máma má léčitelské schopnosti a já asi něco zdědila. Věřím tomu hodně, věřím i na minulé životy, na karmu. Na dlaních mám opičí čáru, to je spojená čára srdce a hlavy – nikdo jiný, koho znám, ji nemá. Takoví lidé prý mají sílu uhranout. Na čele mám označené třetí oko – jako malinká jsem tam měla takovou bouli, teď už je to jenom jizva (Sandra mi ukazuje svou jizvu na čele)...

Věříte na minulé životy, to je zajímavé, víte, kým jste byla dřív?
Mám takovou šikovnou paní v Dejvicích, byla jsem u ní na regresi. To byl neuvěřitelný zážitek, řešila jsem problém s jedním člověkem, kterého jsem se nemohla zbavit. Řekla mi, že to může být tím, že jsou naše duše provázané. Regrese mi pomohla, ale nikomu bych ji nedoporučila, pokud neřeší něco skutečně důležitého. Ono to není jen tak, když třeba zjistíte, že jste v některém z minulých životů byl třeba zloděj nebo dokonce vrah...

Vy jste byla vrah?
Byla jsem obyčejná děvečka, nebo něco podobného. Viděla jsem jejíma očima, jako když se koukám teď, viděla jsem své oblečení, ruce, nohy, ale neviděla jsem si do tváře. Bylo to úplně jako bych se přenesla v čase a prostoru.

Sandřino veršované přání...

Jak na vás působí Sandra? V jaké roli se vám nejvíce líbila? Souhlasíte se Sandrou v jejím názoru na muže a ženy? Napište jí do diskuze také nějaké veršované přání.

Reklama