Když jsem prodejce propisek z projektu Šance potkala poprvé, věděla jsem, o co jde. Ale nejspíš by mě nenapadlo, že na jeho místě budu za pár dnů stát sama. Náhoda tomu tak chtěla.

sanceBylo páteční odpoledne a já jsem ho chtěla strávit procházkou v centru Prahy. Chtěla jsem ještě odeslat dopis, jen jsem nemohla v kabelce vylovit propisku. V tom můj zrak spočinul na drobné brunetce s kasičkou a dobře známým symbolem zmíněného projektu. Vytáhla jsem z kapsy příspěvek 30 korun, za který propisku dostanete, a vydala se k ní. Usmála se a řekla, že mi to sluší.

Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že si už povídáme dobrých dvacet minut. Magda, jak se tahle milá padesátnice jmenuje, mi nabídla, abych se k ní pro tento den alespoň na chvíli připojila. Připojila jsem se na dvě hodiny. Za tu dobu kasička příjemně ztěžkla. Našima rukama prošlo pár desítek různobarevných propisek.

„Ty propisky ve svých dílnách sestavují děti ulice, které by jinak zůstaly bez práce. Vyrábí taky tašky a svíčky, ale já prodávám propisky. Sama to mám jako brigádu při invalidním důchodu,“ zasvěcuje mě rychle do situace. „Dnes jsem si vybrala jako stanoviště prostory mezi Palladiem a Kotvou. Každý den jsem někde jinde. Když propisky prodám, dojdu si do našeho centra, kde mi vydají další. S lidmi, kteří je vyrábějí, ve styku nejsem. Ale ráda bych je poznala,“ pokračuje.

Projekt Šance můžete podpořit koupí propisky i dalších předmětů nejen na ulici, ale i v e-shopu na stránkách www.sance.info/eshop

propiskaPostáváme před Kotvou a snažíme se oslovovat kolemjdoucí. Kdybych se do projektu zapojila oficiálně, musela bych samozřejmě projít školením, kde by mě učili, jak oslovovat lidi, co jim říkat, a co vlastně projekt Šance je. Nakonec by mi dali identifikační kartičku. Pro tentokrát mi ale stačí Magdiny zběžné instrukce.  „Koupí propisky, které vyrábějí děti a mládež z dětských domovů, jim pomůžete zlepšit životní podmínky,“ vysvětlujeme jednohlasně. Ze svých zkušeností s charitativními sbírkami už vím, že lidé sami většinou nepřijdou, výjimku tvoří snad jen květinový den proti rakovině, ale když je oslovíte, často v kasičce nějaké drobné mince zachrastí.

„Dobře vím, jak je práce pro děti z dětských domovů důležitá. Ne každému se poštěstí, že při odchodu z děcáku v osmnácti letech dostane nějaký sponzorovaný byt. Ne každý dostane dobrou práci, aby si mohl vlastní bydlení dovolit. Oni často odejdou z domova a vůbec neumí žít. Neumí se o sebe postarat. Nevědí, jak zacházet s penězi. A pak začnou krást, šlapat nebo prodávat drogy. Věřím, že je tohle pro ně alespoň nějaká pomoc a že se líp připraví na samostatný život,“ vypráví moje společnice. A záhy zjišťuji, že právě promluvily její zkušenosti.

„Já nejsem sice z děcáku, ale svého času jsem měla na starost dvě osmnáctileté dívky, které odešly z domova, a já jsem je učila žít bez dohledu vychovatelů a bez pravidelného kapesného. Ty holky neuměly vůbec nic. Neuměly zacházet s pračkou, protože jejich věci se vozily do prádelny, neuměly vařit, protože děcák měl svojí kuchyni. Věděly málo i o úklidu. Asi dva roky jsem s nimi pracovala a docházela na návštěvy, než se postavily na vlastní nohy a přestaly mě potřebovat.“

Z dlouhého přemítání o tom, co jsem právě slyšela, mě vytrhlo až zacinkání dalších mincí v kovové plechovce. Zalovím v tašce a podávám sympatickému pánovi propisku v igelitovém obalu s přiloženým papírkem, na kterém si snad později přečte, že je vyrábějí děti v pracovní dílně Projektu Šance, a že tuhle vyrobil mladík jménem Milan dne 28. srpna 2010.

Nezapomeňte, že i Žena-in se skládá na dobrou věc. Tentokrát na vozík za kolo pro postiženého Kristiána. Více čtěte ZDE.

Tématem na dnešek je charita. Jaké s ní máte zkušenosti? Přispíváte? A která patří mezi vaše oblíbené? Své příspěvky pište na

redakce@zena-in.cz

Vaše příspěvky budeme v průběhu dneška zveřejňovat a na konci dne vybereme jeden, jehož autorku odměníme stylingovými přípravky od Avonu.

Reklama